Poslední ročník

28. Konečně pravda

Je šest ráno, déle už spát nedokážu a nevím, jestli mám strach nebo jsem naštvaná, Mason mi zatím vůbec o sobě nedal vědět. Až ho uvidím, tak ho roztrhám, potom zase složím a obejmu a řeknu, že jsem o něj měla opravdu strach. No a pak je tu ta věc s Derekem, jsem tak zvědavá, nejraději bych tam chtěla jít už teď, ale ještě mám dost času, tak zapnu notebook, pustím si rádio a prohlížím si fotky a hodnotím, co jsem udělala blbě a co se mi vážně povedlo. Díky tomu jsem mé myšlenky zaměstnala něčím jiným. Po asi hodině, jsem se šla umýt, učesat si rozcuchané vlasy, hodit na sebe ryfle a bílou blůzku, pak jsem se ještě jemně namalovala a na snídani si s chutí dala čokoládovo-oříškové musli, které miluju.

„Tak jo, je čas jít"

Nakonec si ještě vezmu černé kozačky, černo-hnědou kabelku, černou koženou bundu a můžu vyrazit. Je to 7 km daleko, jindy bych šla pěšky, ale dneska je myslím lepší si vzít auto. Za pár minut jsem tam, je to docela blízko od loděnice, ale na klidném místě, byla jsem tam první, zbývalo asi deset minut do deváté. Když jsem viděla to místo, to kde jsme složili náš slib a chodili jsme sem si popovídat, zdejší stromy a velký vápenitě bílý kámen, jsou jedinými svědky našich tajemství.

„Přišla jsi?"

Slyším za sebou Derekův hlas a otočím se za ním.

„Už je to tak dlouho"

„Ano, to je, ale já sem chodím pořád"

Přibližuje se ke mně blíž a rukou si zašmátrá ve vlasech, stoupne si vedle mě a dívá se na jezero. Zírám na něj a nevěřím, že tu jsem, otočím se tedy taky k jezeru a sleduju pohupující se vlnky a nechám si tvář ovívat chladným vánkem.

„Tak řekneš mi, co se stalo?"

V mžiku se na mě dívají jeho modré oči a já v nich vidím smutek, dřív jsem viděla radost ze života a odvahu, ale teď je tam jenom smutek. Co se to s ním stalo? Zase cítím ten pocit viny, že jsem ho nepodržela, když on mě vždycky, co když taky potřeboval podporu a já tu pro něj nebyla, ale naše cesty se rozešly a...

„A ty mi to řekneš?"

„Co tím myslíš?"

„Ale no tak, kdo o tom ví? Jak dlouho to už trvá? Hm?"

„Cože? Vůbec nechápu o čem to mluvíš!"

„Jak těžké je udržet takové tajemství, co Hano? A jestli s tím souhlasí i on, tak je teda blbej a naivní, copak nechápe, že tím kazí tvou budoucnost!"

Už asi vím o co tady jde, ale jak se to mohl dozvědět? Odkud to může vědět?

„Jak to sakra víš?"

„Já jsem na tebe nepřestal dávat pozor, stále jsi pro mě důležitá, i když mě nevidíš"

.................................................

„Když obejdu svůj šok a další a další otázníky v mé hlavě, proč rozebíráme tohle, chci přejít k věci, přišla jsem, protože mám o tebe strach a chci vědět, co se stalo, máš nějáký problém?"

„No, vlastně jo, ale nechci tě do toho zatáhnout, běž raději domů a zapomeň na mě, už jsi to jednou dokázala."

Chtěl odejít ale, ale já se za ním rozběhla a stoupla si před něj, a snažila se na něj dívat co nejúpřímněji, jak to jde"

„Dereku, nesmíš odejít, jestli jsem ti ublížila, tak se omlouvám, ale naše cesty se rozešly oboustranně, není to tvoje nebo moje vina, je naše, prostě se to stalo. A je mi to líto, když jsem se dozvěděla o tvém zmizení, hodně mě to zasáhlo a všechny poslední dny a týdny, jsem myslela na tebe. Nechci, aby se ti něco stalo, tak mi věř a řekni mi to,... prosím"

Asi jsem ho překvapila svým monologem, ale je to pravda. Na jeho tváři se objevil menší náznak úsměvu, ale hned zase zmizel, nahradil ho ten jeho poker face se smutkem v očích a nedokážu poznat o čem přemýšlí.

„Je to zlý, má holka má leukémii a už jí nezbývá moc času, chci s ní být nějáký čas, rozloučit se, ona si nepřeje, aby to někdo věděl, ví to jenom její babička a já se snažím, ji naplnit těmi posledními krásnými zážitky„