Poslední ročník

14. Vyznání

To né! Slyším budík a moje hlava se asi rozpadá na malinkaté kousíčky. Tak jo, tohle bude ještě zajímavý den. Jsem ráda, že si na sebe vezmu černé tričko a džíny s koženou bundou. Jsem jak spomalený film, ani jsem se nestihla nasnídat, protože jinak by mě Em zabila, že jdu pozdě. Né že bych jindy nechodila pozdě, ale tentokrát by to bylo pořádné zpoždění.

„Ahoj, alpo”

Vyhrkne na mě Em, když se setkáme.

„No tak hele, já nejsem žádná alpa, všichni děláte jako bych pila každý den!”

„Co tím myslíš, všichni?”

Jejda, to jsem nedomyslela. Nepotřebuje vědět, že mě opilou vezl domů učitel a předtím se ptal jestli vymetám bary. Pane bože! Mason! Co si o mně bude myslet teď! Ještě že, dneska není doučování, ale zítra mě to nemine. Bohužel s ním máme dnes matiku.

„Emmmm, to nic. Nevšímej si toho, jsem něják mimo a mám pocit, že mi vypadne mozek z hlavy”

„Dobře, tak že NEMÁM KŘIČET! (smích)”

Au! To udělala schválně.

„Správně, dělěj přesný opak toho, co děláš teď”

„(smích) alpo (smích)”

Ve škole to nebylo o moc lepší, ten hluk mě zabíjel. Netrvalo dlouho a už vidím na chodbě Masona, vypadá neutrálně, jako vždy. Jdeme s Em chdbou naproti němu a když se míjíme, hodí na mě výraz, jako ”musíme si promluvit”. Má pravdu, musím se mu omluvit a poděkovat, ale opilou mě opravdu vidět nemusel.  Po vyučováni jsem se rozhodla zajít do jeho kabinetu a promluvit si s ním. Klepu na dveře a chvíli čekám, pak otevřu. Nevěřím vlastním očím, zo je asi sen. Zrovna se převlíká a nemá na sobě tričko, jeho tělo, můj bože. Nejradši bych se ho dotkla.

„Oh, pardón, já já, já radši počkám venku!”

Sice nerada, ale nemůžu čumět na jeho tělo.

„To nic, počkej, já jsem si jen polil tričko kávou a hned si beru druhé, nemusíš odcházet”

Tak fajn, ale aspoň se otočím. Na ten obrázek v životě nezapomenu, áách určitě ne.

„Už se můžeš otočit, pokud tak nechceš stát celou dobu (smích)”

„Dobře, jen jsem vám přišla za včerejšek poděkovat, že jste nikomu nic neřekl a spostaral se o mě. Jsem vám moc vděčná a mrzí mě, že jste mě viděl, no, v takovém stavu”

„Za prvé, můžeš mi mimo vyučování tykat, už jsi to několikrát udělala a myslím, že ti to problém nedělá a za druhé, néní zač, jen mě mrzí, že jsi mi neřekla co tě trápí?”

„Ptáš se zrovna tohle? Že jsem ti neřekla co mě ”trápí”? ”

„Ano, na tohle. Myslím, že jsme se zblížili a můžeš se mi svěřit. Jsme kamarádi ne?”

„V tom je ten problém, ty pro mě nejsi jenom kamarád a já vím, že je to špatně a vypadám jako pubertální naivka, jsi můj učitel a mohla bych vyslovit milión důvodů, proč spolu nebýt jinak než učitel a studentka nebo při nejlepším přátelé”

Nemůžu uvěřit, že jsem to řekla nahlas. Tak teď to asi nedopadne dobře. Můj bože, chci vrátit čas a držet jazyk za zuby. Nastalo ticho a prohlížel si mě odspoda nahoru, pak se zastavil v mých očích.

„Hano, já, já nevím co ti mám na to říct, vím co bych měl udělat správně, ale nemůžu, prostě nemůžu”

Najednou stojí těsně u mě a přibližuje se k mým rtům a naposledy se na mě podívá, pak zavře oči a políbí mě. Je to ten nejrásnější a nejkouzelnější polibek v mém životě. Je tak intenzivní, cítím jak mým tělěm proudí vášeň a pocit štěstí. Nemůžu uvěřit, že se to děje, to musí být sen. Na chvíli se odtáhne aby jsme se nadechli a pokračujeme dál. Vzdychnu a řeknu jeho jméno.

„Masone?”

„Hano!”

-na obrázku Hana