Poslední ročník

31.

Potom, co jsem prožila krásný zbytek dne s Masonem, se mi nálada výrazně zlepšila. Dokonce jsem teď unavená a jdu si konečně lehnout a než se naděju je zase pondělí a můj budík drnčí a drnčí

„Ach néééééééééé, sklapni"

Mluvila jsem na budík bezvýsledně. Chtěla bych prospat celý den a pod peřinou se skrýt před všemi starostmi, jen co se zmíním o slovu starost, vzpomenu si na Dereka. Co budu dělat, jestli mi nezavolá a co se stane až nedejbože zemře ta jeho přítelkyně? Vrátí se zpět k normálnímu životu nebo jak se vlastně zachová? Co když ho napadne nějáká hloupost? Jeho rodiče o něm nic nevědí, jen já je můžu zbavit strachu o Dereka, ale slíbila jsem, že to nikomu neřeknu, alespoň tohle mu dlužím. 

Nemůžu na to jen tak zapomenout, i když on plně dává najevo, že o kontakt se mnou nestojí. Musím se sním prostě znovu setkat a připomenout, že život má smysl.

Nedá mi to a napíšu mu na jeho číslo: Ahoj, já vím co si myslíš a nemusíš mi to opakovat, ale já budu opakovat tobě, jak mi na tobě záleží, pokud si myslíš, že na tebe zapomenu, tak jsi na velkém omylu, Dereku, nevím jestli ti tahle zpráva přijde, ale poslouchej srdce a ne rozum, Hana.

Konečně se zvednu z postele a jdu se připravit do školy. Po cestě je moje nálada opět na bodu mrazu, no tááák, za chvíli se sejdu s Emily a nevím co bych ji řekla na můj výraz, musím se trochu vzchopit.

Dny ubíhaly a ubíhaly, rodiče telefonovali, že se musí zdržet na delší dobu než předpokládali a datum návratu mi raději neřekli. Nevím jestli je horší že tu nejsou nebo kdyby tu byli. Před všemi se tvářím, že mi nic není a všechno je v pohodě, ale už musím v sobě skrývat dvě tajemství a není to nic lehkého, nevím jestli bych další v sobě ještě mohla dusit. Nikdy jsem nic podobného nezažila, pocit který cítím je ani nevím, jak to popsat. Jen jedna věc je jasná, je mi mizerně. O víkendu má přijet brácha, strašně se na něj těším, ale zároveň doufám, že se nesetká s Em, jinak by jeho nálada nebyla o moc lepší než ta moje a dva pochmurní lidi v tomhle domě, to není dobrý.

„Cink cink"

To bude Mason, má mi dneska zase udělat večeři, no jo, když jednou projeví svůj talent, nechám si od něj líbit vařit.

„Už jsem se nemohla dočkat na......."

„Ahoj, to je hezké že jses nemohla dočkat"

Málem jsem měla slzy v očích, nevěřím, že stojí u mého prahu.

„Omlouvám se, že jsem ti neodepsal, ale..."

„Dereku, počkej...............jak to že jsi přišel až sem? "

„No tak já půjdu"

„NE" „Počkej, pojď dovnitř"

Vešel ladnými kroky, jak je u něj obvyklé a myslím, že já i on jsme přemýšleli, kdy naposledy tu byl, jsou to určitě roky, ale nevzpomínám si kdy to bylo na posledy.

„Dáš si něco k jídlu nebo pití?"

„Nepřišel jsem se k tobě najíst"

Řekl s úsměvem na tváři.

„Promiň, že jsem předtím na tebe tak vyletěl, ale ty ___všechno jsi mi připomněla, jak dobré tak i to zlé, uvědomil jsem si, že i já na tom nesu svůj podíl, nechci aby jsi se cítila špatně"

„Dereku"

Zašeptala jsem a obejmula ho, jenomže to už jsem slyšela zase zvonek. Sakra Mason! Derek se na mě podíval s otazníkem v očích.

„To je Mason, měl dneska přijít"

„To bych měl už jít"

„Teď už tě nenechám odejít, musíme někdy ty rozhovory dokončit. Prosím, můžeš jít nahoru, já si s Masonem promluvím"

Vydechl, ale nakonec šel nahoru. Zvonek znovu zacinkal a mě běžela jedna myšlenka za druhou, co mám Masonovi říct?

Otevřela jsem dveře a Mason držel v ruce kytku a tašku uřitě s potravinami, které koupil, aby mohl uvařit.

„Ahoj zlato, konečně jsem dorazil"

„Masone.........strašně moc mě to mrzí, ale volal mi Emily, že je na cetě a za chvíli tu bude, musíš odejít"

„Cože? Do háje"

Podal mi kytici červených růží a políbil mě. Se zklamaným pohledem se vzdaloval ze dveří a já se cítila hrozně. Tohle si neodpustím, k čeru už s těmi tajemstvími. Zabouchla jsem dveře a v duchu si nadávala, šla jsem po schodech do druhého patra a Masona nikde neviděla, potom jsem slyšela nějáky zvuk z mého pokoje. Derek si mě všiml ve dveřích.

„Pořád ho máš?"

V ruce držel cédéčko s fixem napsaným nápisem užij si to, na kterém jsou asi ty nejotravnější písničky na světě nebo aspoň ty které já nesnáším. Věnoval mi ho se slovy, že jsou na něm moje oblíbené a ať uhádnu na kterou skupinu z cédéčka má koupené lístky pro nás dva. Byla jsem štěstím bez sebe, ale na druhý den jsem ho chtěla uškrtit vlastníma rukama a tělo hodit do jezera. Ty písničky byly tak hrozný a nejhorší bylo, když se mi kousl přehrávač a jelo to furt dokola a dokola a dokola. Zatím co jsem na něj házela celý den vražedné pohledy on se za břicho popadal.

„No jo, pořád ho mám ...........a nemám v plánu ho vyhodit, ikdyž jsem to chtěla udělat hodněkrát,ale nešlo to"

Ta věta vyzněla významěji než jsem původně zamýšlela. Ticho se prolínalo pokojem a pohledy nás dvou zůstaly upřené na tom cédéčku, protože obadva jsme věděli, že je to něco, co nás kdysi spojovalo se spoustou jiných věcí které jsme si navzájem dávali.