Poslední ročník

25. Sestra kazí plány

,,Hano? Jsi doma?"

,,Ano mami, jsem v pokoji"

Slyším jak jde máma po schodech za mnou a přemýšlím, co asi řekne na ten bordel tady. 

,,Zlato, za dva dny vyrážíme zase s tátou pracovat a budeme pryč, tak pět dní, ale může se to i prodloužit, vím, že už jsi několikrát takhle sama doma byla, ale jestli chceš, můžeš k někomu jít, nebo můžu někoho požádat, aby tu byl s tebou"

,,Tatii, to je v pohodě, Emily mi slíbila, že tu se mnou přespí, když budu chtít a už se těším, že mi dovezete s mámou nějáký suvenýr"

,,Dobře a to si piš, že ti něco dovezeme"

Zasmáli jsme se a objali.

,,A kam, že to jedete?"

,,Na Filipíny, v kanceláři jsme dlouho sháněli informace o oblasti..."

,,Jasně tati, na Filipíny, doufám, že vás tam nepotká žádný tajfun nebo nevybuchne sopka"

,,Neboj, jsme připraveni na všechno a teď je tam klidné období"

,,Jo, ale nikdy nevíš"

Jen se usměje a zavtipkuje, že by v tom případě mměla napsát závěť. No to teda, dělat si srandu ze svojí smrti před vlastním dítětem. Jen přetočím oči a řeknu ,,ha ha ha".  Pak odchází a než zavře dveře, připomene mi, že večeře bude za chvíli. Sednu si teda k notebooku a chvíli na něj jenom civím a pak mi to nedá, sáhnu po telefonu a vytáčím Derekovo číslo. 

...

Slyším jen otravný zvuk, který hraje, když to někdo nezvedá, po několika dalších pokusech to vzdám a sedám zpátky k noťasu. Pak mi to dojde, už tam není záznamník, zvonilo to, to znamená, že ho může používat, tedy pokud ho někde neztratil nebo nezahodil a teď ho používá někdo jiný. Hmm,  radši jdu na večeři a nebudu se dál deptat.

Dva dny uběhly jako nic a už se zase loučím s rodiči a popřeju jim štěstí a úspěch. Je fajn, takhle cestovat a poznat svět, ale někdy mám opravdu strach, že se jim něco stane, ale snažím si to nepřipouštět a myslím jen na ty pozitivní věci. Večer jdu za Masonem, máme se sejít na tom ,,našem" místě, jdu po cestě a se sluchátkama v uších poslouchám Coldplay, mám sebou kapučíno a užívám si jeho teplou a sladkou chuť. Už pomalu směřuju k odbočce na louku a míjím poslední domy a zdá se mi, že mě někdo pozoruje, prostě mám takový divný pocit. Otočím se a jen zahlídnu postavu, která zabočuje rychle doprava a vidím, že má na sobě černé uzké kalhoty a hnědou koženou bundu, pod kterou má mikinu, protože má na hlavě kapuci. Trochu mě to vyděsilo, ale jdu dál rychlejším tempem a už se neotáčím. Konečně jsem dorazila až nahoru, za výhledem na město, ale Mason tu ještě není. Sakra, doufám, že mě ten člověk už dál nesledoval, protože tohle je skvělá příležitost, ať chce cokoliv. Čekám tam sama, ještě deset minut a pak mi příjde smska od Masona.

,,Ahoj, mrzí mě to, ale nemůžu přijít, nečekaně se u mě objevila sestra"  

No skvěle.

,,Tvá sestra si umí teda vybrat chvíli"

,,Taky si říkám, pak ti napíšu, miluju tě"

Chvíli ještě zůstanu a přemýšlím při pohledu na město. Bůh ví, kolik tajemství ukrývá, některé by snad člověk ani nechtěl vědět. Je Derek tady? Nebo někde stovky mil daleko? A co já a Mason, jak to bude vypadat po konci školy? Sice už spolu můžeme být bez ohledu na okolnosti, ale všem předpolkádám dojde, že to muselo začít už předtím, máma s tátou budou šílet a přemítat všechny rozdíly mezi mnou a ním. Já však věřím, že to překonáme a budeme šťastní.

Když dojdu domů, tak si oddychnu, že už jsem neviděla toho divného člověka a dám si horkou vanu. Potom se obleču do pyžama a vezmu si na sebe fialový župan. Mířím k televizi, abych si zapla nějáký film. Po popřepínání asi miliónu kanálu jsem to nechala na Láska nebeská a při tom i usla.

Ráno si můžu přispat, protože je sobota a jsem sama doma, tak že mě nikdo nebude sekýrovat, za to co dělám nebo nedělám. Těch několik dnů sama doma si vážně užiju, který náctiletý by si neužil, že?

- na obrázku Hana