Poslední ročník

26. Duch?

Dneska jsme se  s Em a Jennou rozhodli jet zase jet do Seattlu, nakoupit, pokecat v kavárně, prostě si udělat pohodový holčičí den, tentokrát jsem slíbila, že budu řidička já. Za deset minut se mám stavit u Em a potom u Jenny, ale nemůžu najít klíče, tak že přijedu určitě pozdě.

,,Sakra, kde múžou být?"

Ještě nemám věk trpět stařeckou sklerózou, tak přemýšlej Hano! Prohledala jsem celý pokoj, šatnu, obývák a nic, rozhodla jsem se k radikálnímu a neomalenému kroku. Vstoupit do Zachova pokoje bez dovolení, nerada mu narušuju soukromí i když tu není, ale je to stav nouze. Vejdu dovnitř se špatným svědomím a moje klíče mě praští do očí, když je vidím na stole. 

,,Jak se sem proboha dostaly???"

Nemám čas nad tím dlouho přemýšlet, a tak je popadnu a letím k autu. Nastartuju mého Forda Fiestu a uháním za Em.

,,No nazdar, že mě to nepřekvapuje Hano"

,,Promiň, ale už jsem tady a sama jsi řekla, že tě to nepřekvapuje"

Za pár minut jsem u Jennina domu, rychle nastoupí  a můžeme jet na náš výlet. Po cestě spolu kecáme a kecáme, posloucháme písničky a dokonce zpíváme.  Upřímně to byla hrůza, ale co, nikdo nás neslyšel. Konečně jsme v Seattlu a holky navrhly, že nejdřív si zajdeme do kavárny a potom se můžem porozhlídnou po nějákých hadrech. Zakotvily jsem to ve Starbucks a já si objednávám Cappuccino s extra vrstvou šlehačky a čokoládový koláč, Jenna si dá Latte Macchiato taky s čokoládovým koláčem a Em si dává Esspreso con panna a chessecake. Číšník nám vše donesl a všechny si pochutnáváme, něco tak dobrého jsem dlouho neměla. Byly jsme tam tak hodinu a pak jsme šli nakupovat, než jsme prošly, co jsme chtěly, uběhly asi tři a půl hodiny, což je rekord, jindy to trvá i déle. Napadlo mě, že můžeme jít do akvária, je to tam krásné a dlouho jsem tam nebyla. Holky s nadšením souhlasily a měla jsem pravdu, je to tam okouzlující. Klidně bych tu mohla trávit celé dny. Fotily jsme sebe a vše kolem asi každých pět sekund a když jsme odcházely, vůbec se nám nechtělo. Ještě jsme se prošly podél zálivu a s úsměvem na rtech jsme se vracely k autu. Když jsme jely podél dálnice, napadlo mě zastavit v nějáké restauraci podél ní a navečeřet se společně.

,,To by bylo fajn, já doma asi nikoho mít nebudu, tak že bych stejně jedla sama"

řekla nadšeně Jenna

,,A co ty Em? Nevadí ti to, nemáš nic domluveného?"

,,Jistě, že mi to nevadí, a už mám stejně hlad jako vlk"

'Smích'

Po půl hodině jsem zastavily v The Rock Wood Fired Kitchen, dělají tam skvělé pizzy. Zastavily jsme na velkém parkovišti a tma už zahalovala okolí, na nebi se objevovaly první hvězdy, ale nejsou vidět moc jasně, zdejší světla jsou silná a není příliš dobře vidět na nebe. Potom co jsme vešly, sedly jsme si nedaleko krbu a vdechujeme příjemnou atmosféru. Zničehonic mě napadlo, že jsem ještě nevolala Masonovi, vytáhnu mobil a nemám zprávu či zmeškaný hovor ni od něj, zvláštní. 

,,Promiňte holky, musím si odskočit, objednejte i za mě, nechám to na vás"

Jen kývly a já šla na záchod. Jen co jsem vešla, vytočila jsem Masonovo číslo.

,,Volající je momentálně nedostupný, prosím zavolejte později"

To vážne? Co to sakra! Tak to je divný. Zkouším to znovu, ale stále to stejné. Teď to nechám být, ale až přijedu domů, zavolám mu znovu, nebo zkusím skype,... prostě něco. Naštvaně a zmateně vyjdu ze záchodů a po pár krocích do někoho vrazím.

,,DEREKU?!"

Hledíme na sebe a já mám pocit, že vidím ducha. Jak se.. co tady...proč? 

,,Dereku? Jsi to ty?"

Vypadá trochu jinak než si pamatuju, delší vlasy, ostřejší rysy v tváři,mužnější postava, už to není ten kluk, kterého jsem znala spíš.........už je to muž.

,,Ano, jsem to já"

,,Al-e, co tu... co se ti stalo?"

-Na obrázku Derek