Poslední ročník

29. Přijmi mou pomc

Čekala jsem hodně věcí (drogy, alkohol, únos, mafie nebo že se spřátelil se špatnými lidmi,...), prostě všechno jen né tohle.

„ Já.... je mi to líto"

„Věř, že mě taky, je pro mě důležitá a tohle, na to nejsem připravený"

Teď vidím, že má v očích slzy, které se snaží zadržet. Zhluboka se nadechne a zavře je. Ani nevím, jak se to stalo, ale teď ho objímám a uvědomuju si, jak mi celou dobu chyběl, opravdu v mém životě něco znamenal a teď jsem si to připomněla, tolik mi chybělo jeho objetí. Po několika vteřinách stojím naproti němu a je těžké dívat se do jeho očí.

„Ale, proč jsi nikomu nedal vědět, aspoň napsat, že jsi v pořádku, trápí to hodně lidí"

„No, to asi těžko, až tolika lidem nechybím"

„A co tví rodiče, není ti jich líto? Vždyť jim je hrozně"

„ Hele, chtěla jsi vědět, co se stalo, tak teď to víš a už můžeš jít"

„Dereku...."

„Ne! , bež už domů Hanno, tohle si vyřeším a ty můžeš jít, dál žít svůj šťastný život, zapoměň na mě a vlastně na všechno..... tak běž! "

Zvýšil na mě hlas, ale já jen tak neodejdu.

„ Po tomhle nemůžu jen tak odejít"

„ Prosím"

„Vím, že mě tu nechceš, ale když budeš cokoliv potřebovat, dej mi vědět, cokoliv, slyšíš? Neznamená, že když jsme se nevídali, budeme dělat, že jsme si cizí."

Jen kroutí hlavou a převrací oči, pak přijde blíž a tiše na mě promluví.

„Od teď už cizí jsme, už na všechno zapomeň a bež už sakra"

„To nemyslíš vážně?!"

„Dobře, když nejdeš ty, půjdu já"

Otočil se a odcházel pryč, ale tohle nemůžu, jen tak nechat, doženu ho a zakřičím na něj.

„Neopouštěj mě".... „Znovu"

„Ne, to ty opouštíš mě! Nikdy jsem nechtěl, aby to s námi skončilo, ale osud to chtěl jinak, ani nevíš, jak mě to mrzí"

„Mě přece taky, ale teď nás osud spojil a můžeme být zase přátelé, pomůžu ti s čímkoli chceš, jestli ty nebo tvá přítelkyně něco potřebujete, dej mi vědět ... na tady máš moje číslo"

Podala jsem mu kartičku s mým číslem, nosím je u sebe stále, kdyby se naskytla příležitost ohledně focení, tak jsem mu jednu dala.

„ Zavolej mi, napiš, jak chceš, neodmítej mou pomoc"

„Já nevím, nemyslím, že bych od tebe něco potřeboval"

„Jen si vezmi to číslo, když uznáš za vhodné nekontaktovat mě, tak to nedělej, ale měj na mysli, že mi na tobě záleží a můžeš mi říct cokoliv"

Nakonec si ho vzal a já se ještě chtěla zeptat na jméno jeho holky, abych jí i jemu mohla popřát hodně štěstí, ale vyrušil nás zvuk mého mobilu, když jsem viděla Masonovo číslo, musela jsem to zvednout, omluvila jsem se Derekovi a otočila se, aby to neslyšel.

„Masone, nechala jsem ti asi tisíc vzkazů, kde jsi byl?"

„Vážně mě to opravdu, strašně moc mrzí, kamarád z univerzity měl oslavu a no, něják se to protáhlo a dumů jsem dorazil asi ve tři ráno a až teď mám asi o promile míň a jsem schopný vytočit tvoje číslo, vážně mě to moc mrzí lásko"

„Mám přijet hned teď a zabit tě nebo mám počkat do pondělí? Víš jaký strach jsem měla, myslela jsem si, že se ti něco stalo!"

„promiň, promiň, promiň, promiň, co mám udělat, aby jsi mi odpustila?"

„To si ještě rozmyslím, ozvu se později, musím končit, musím ještě něco zařídit, tak pa"

Zavěsila jsem a ulevilo se mi, že je Mason v pořádku, ale to, že jsem měla takový strach, mu jen tak lehce nedpustím, jen počkej. Otočím se zpět, ale Derek je pryč, marně se rozhlížím. Je prostě pryč, teď můžu jen doufat, že se mi ozve, protože já o něm nevím nic, kde je nebo jeho číslo, kdybych aspoň věděla, že má stejné. Zapoměla jsem se zeptat, jestli mu došly moje vzkazy, ale už je pozdě, možná už navždy.