Just be friends

Kapitola 2.

Konečně velká přestávka. Ne, že bych měl hlad, ale těšil jsem se, až se zakousnu do křupavého toustu. To jsem ale nejdřív musel vyběhnout schody do druhého patra a najít v kapse nějaké peníze, nejlépe přesnou částku. Zahnul jsem za roh a všiml si pár studentů, co nakukovali do kabinetu "úchylného profesora matiky". Nedalo mi to a hledal jsem si mezi nimi díru, kterou bych se mohl podívat. Co se stalo? Když se mi ji konečně podařilo najít, zatajil se mi dech. Učitel seděl na židli se zakloněnou hlavou a u nosu si držel kapesník celý od krve.

"Co se stalo?" zeptala se jedna holka.

"Prý nedával pozor a když se otočil, narazil do stěny," odpověděla jiná holka.

"Běžte si po svých!" rozehnala nás učitelka Kurenai a zavřela dveře.

Pro sebe jsem se usmál. Že by mu to karma vrátila? Neměl být na mě tak zlý!

S lepší náladou jsem pokračoval v cestě za svačinou.

Zpátky se mě ale znovu přemohla nejistota, že se Sasukemu něco stalo. Je možné, že někdo z jeho třídy by věděl, kde je. Sešel jsem schody do prvního patra, kde jsem už viděl Sasukeho partu postávat a klábosit. Sevřel se mi žaludek při představě, že bych s nimi měl mluvit.

"Ehm..." upozornil jsem je na svou přítomnost. "Nerad vyrušuju, ale hledám Sasukeho." Můj přístup je rozesmál.

"Tak štěnátko hledá svého páníčka?" smáli se, včetně Saie. Ten mě ale začínal nenápadně svádět. "Nevíme, kde je," řekl jeden z nich a pohodil rameny. Natáhl jsem k němu sáček s dvěma tousty. "Pomůže ti tohle si vzpomenout?" hlasitě jsem polkl, že to museli slyšet všichni.

"Hm," ušklíbl se bělovlásek a tousty si vzal. "Líbíš se mi. Zavedu tě tedy za Sasukem," položil mi "přátelsky" ruku na rameno a vedl mě do druhého patra, kde jsme zastavili před vchodem na půdu. "Promiň mi za to předtím, jsem Suigetsu," poplácal mě po zádech a zakousl se do už druhého toustu. "Sasuke většinou tráví svůj čas nahoře, když chce být sám, dokonce si šlohnul klíč," usmál se šibalsky. Hned na to se rozhlédl okolo a naklonil se ke mně. "Jen mezi námi – víš, proč chce být chvíli sám, hm?" do ruky mi dal klíč a odcházel. "Zatím, štěňátko!"

Proč by chtěl být Sasuke sám, to moc nechápu. Pokud jde o masturbaci, myslím, že tu nepotřebuje, protože si jen luskne prsty a má kohokoli v posteli.

Zastavil jsem se na posledním schodu. Co když tam někoho zrovna teď má? Přiložil jsem ucho ke dveřím a zaposlouchal se. Ticho. Odemknul jsem tedy dveře a rychle vlezl dovnitř, aby mě nikdo neviděl. Na půdu se chodit nesmí, byl to přísný zákaz ředitelky. Odkdy porušuju pravidla? Nejspíš od doby, co jsem se zamiloval. Vyšel jsem ještě několik schodů. Nikde nikdo. Rozhodl jsem se tedy odejít, ale uslyšel jsem syknutí. Je tu! Napadlo mě. Zašel jsem hlouběji mezi starý nábytek, odkud už bylo vidět slabé světlo mobilní svítilny. Ještě pár kroků a uviděl jsem ho sedícího na zemi s lékárničkou v klíně.

"Sasuke," upozornil jsem ho na svou přítomnost. Polekaně zvedl hlavu, ale když zjistil, že to jsem jenom já, trochu se zamračil a dál mi nevěnoval ani jeden pohled. Beze slova jsem si k němu klekl a prohlížel si rány na hřbetech dlaní. Oba měl zakrvácené. "Kde jsi byl?" zeptal jsem se ho a automaticky mu začal rány ošetřovat.

"Do toho ti nic není." Čekal jsem, že takhle zareaguje, ale odvrácení hlavy do strany bylo pro mě novinkou. Styděl se? Opravdu jsem viděl stud? "Co je?!" osopil se na mě, když jsem na něj koukal jako na zjevení Panny Marie.

Sklopil jsem hlavu a začal mu obvazovat dlaně. Nijak mě nepřekvapovalo, že se zase s někým popral, stávalo se to často.

"Nechci, aby se ti něco stalo," pošeptal. To už jsem zvedl hlavu a zděšeně se na něj podíval. Opravdu nevěřím tomu, co teď řekl. Ani nevypadal, že by nic neřekl.