Just be friends

Kapitola 11.

Už se pomaličku blížíme do finále. :3

><><><><><

Nechápal jsem, o čem mluví. Co pro něj sakra není jednoduchý? Že mě odkopl? Že tu teď se mnou bude bydlet v dusné atmosféře? Co je pro něj sakra těžký?

Vytáhl jsem mobil z kapsy a přes slzy jsem napsal: /Co máš v plánu?/

"Pomoct ti jako kámoš. Nemá smysl, abychom byli něco víc, když... to jeden z nás tak necítí," vysvětlil, ale tvářil se, že chce ještě něco dodat. Něco mi naznačoval, ale já to nechal plavat. Nezajímalo mě to.

/Jak mi chceš pomoct? Není už v čem pomáhat. Dokážu se na nohy postavit i sám./

"Teď se zlomeným srdcem asi těžko," řekl až ironicky. "Naruto," hlesl a odkašlal si, "ať už se stane cokoli, chci, abys mi pořád důvěřoval a přišel za mnou, když se něco stane. Rozumíš?" pozvedl obočí.

/A co budeš dělat ty? Zase chrápat s každým druhým?/ napsal jsem naštvaně a on se rozesmál. To mě naštvalo ještě víc, že mi malém praskl displej, jak jsem v ruce svíral mobil.

"Promiň, přijde mi vtipný, jak jsme se navzájem změnili. Ty už dokážeš ukázat i jinou emoci než lhostejnost a já jsem lepším člověkem. Přestal jsem kvůli tobě i kouřit, víš?" usmál se nostalgicky, ale úsměv mu na rtech dlouho nevydržel. "Chci jen, abys byl šťastný a rychle se z tohoto dostal..." téměř pošeptal.

Udělal jsem několik kroků dozadu, dokud jsem se zase neposadil na postel. Hledal jsem v podlaze odpověď na otázky, které se mi hemžily v hlavě. Dříve, než jsem si plně vybavil jednu, nahradila ji druhá a takhle se to pořád opakovalo dokola. Vůbec nechápu, o co se Sasuke snaží. Asi si myslí, že mi bude líp, když k mému traumatu přidá zlomené srdce.

Ještě to odpoledne jsem napsal Kibovi, co se stalo. Moc jsme to ale nerozebírali, protože jsem o tom už nechtěl mluvit. Měl jsem toho tak akorát. Navíc jsem nechtěl, aby rodiče cokoli poznali. Berou Sasukeho jako součást rodiny a hodně by je mrzelo, kdyby zjistili, že ho teď tak nějak nenávidím. A kdybych musel říct, proč ho nenávidím, musel bych se přiznat ke svojí orientaci a na to ještě nejsem připravený.

"Dobrou chuť vám přeju," usmála se na nás všechny máma a společně jsme se pustili do jídla. I když jsem měl rád těstoviny s masem, dneska mi nechutnalo. Vidličkou jsem se nimral v jídle, jako by se těstoviny změnily na nechutně slizké housenky.

"Ty nebudeš jíst?" zeptal se mě táta.

"Nejsi nemocný?" přidala se máma a sáhla mi na čelo.

Zavrtěl jsem hlavou a napíchl na příbor kousek těstoviny, který následně skončil v mé puse. Byl bez chuti. Nejraději bych ho vyplivl zpátky do talíře, ale donutil jsem se ho spolknout.

"Podívej, Sasuke to za chvilku bude mít v sobě," zasmál se táta.

Pustil jsem vidličku, s hlasitým cinknutím dopadla na glazovanou keramiku. Zvedl jsem se a odešel do svého pokoje. Když vám Sasuke dělá takovou radost, dejte mu příjmení Uzumaki a na mě klíďo píďo zapomeňte.

Zase jsem si lehnul na postel, ale ani jsem nezavřel oči. Díval jsem se před sebe a v hlavě si říkal všechny věty, které bych tak rád řekl nejen svým rodičům, ale i Sasukemu. Takhle podrážděný jsem se ještě v životě necítil. A že už jsem zažil ledacos.

Zamrazilo mě, když jsem si vzpomněl na Sasukeho, jak ležel v nemocnici s obvazy na zápěstí, kruhy pod očima a mrtvolným obličejem. Jako by to bylo včera, co jsem vešel do nemocničního pokoje a viděl tam Uchihu polomrtvého. Tehdy jsem si říkal, že je hloupý, že to udělal. A dnes bych to nejraději udělal já. Ironie, co?