Just be friends

Kapitola 6.

Aaaah, tohle tu bylo naposledy v únoru. Jejda... :D

><><><><><

Sasuke se mnou trávil celé dny, dalo by se říct, že se k nám nastěhoval. Byli jsme všude spolu. Na jednu stranu jsem byl rád, na druhou mě to mrzelo. Stará se o mě, a přitom zapomíná na vlastní koníčky a osobní život. Připadám si mu na obtíž.

Několikrát byl odhodlaný říct mým rodičům důvod mého zhroucení, ale já si to nepřál a jemu nezbývalo nic jiného než to respektovat. Kdyby to rodiče zjistili, muselo by se to celé řešit a stejně si myslím, že nemám žádné důkazy.

"Hej, Naruto, nepůjdeme do kina?" zvolal zvesela. Rukou držel záclonu, aby lépe viděl na ulici, odkud jsem slyšel, jak se baví děti.

Nevěřili byste, jak se za ten týden změnil ze Sasukeho, který byl samý průšvih a rvačka, na plně funkční chůvu. Byl plný předstíraného optimismu, abych se cítil lépe, jenomže kvůli tomu jsem upadal do ještě větší deprese.

"Naruto," oslovil mě, když jsem nijak nereagoval. Seděl jsem na posteli s nohama u trupu, bradou mezi koleny a sledoval podlahu před sebou. Ano... nereagoval jsem na něj i přesto, že jsem ho plně vnímal a věděl, o čem mluví. Kdybych mohl, řekl bych mu, ať to vzdá. Tohle není on. Tohle není ten Sasuke, kterého jsem často hledal a strachoval se o něj jen proto, že se svou partou kouří ty jejich nelegální bylinky. Jako bych ztratil svého Sasukeho. Tenhle člověk mě nepotřebuje, takhle jsem to cítil.

Sasuke se ke mně přiblížil. Srdce se mi rozbušilo. Co jsem měl dělat? Zvlášť, když mě chytil za paže, abych se mu podíval do očí. Narovnal jsem se, abych mohl pobrat víc kyslíku, kterého jsem momentálně potřeboval trochu víc. Byl příliš blízko. Jako tenkrát učitel, který mě líbal. Osahával. A...

Ta vzpomínka mi vehnala slzy do očí. Už to nechci zažít. Ani na chvilku se mi to tenkrát nelíbilo, i když moje tělo reagovalo naprosto opačně. Věděl jsem, že mi Sasuke nechce ublížit, ale zlá zkušenost hovořila o opaku.

"Neplakej," pošeptal a něžně mi setřel slzy z tváří. Na jedné z nich nechal svou ruku a palcem mě hladil. Bylo to uklidňující, že mi přestaly téct slzy. Strach jsem ale ještě pořád měl. "Teď ti něco řeknu, ale nesmíš se z toho sesypat, dobře?" povytáhl obočí a počkal si na mé přikývnutí. "Když mi zemřeli rodiče... nebyl jsem z toho tak zdrcený, jak si všichni včetně tebe mysleli. Viděl jsem, jak ses trápil za mě, což mě štvalo a měl jsem vztek sám na sebe, že jsem začal... s těmi všemi věcmi, však víš," vyprávěl. "Pak už jsem měl jenom tebe. Byl jsi pro mě dostupný dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu a kdykoli jsem se ti mohl vybulet na rameno. Stal jsem se... na tom.... tak nějak závislý. Zní to šíleně, ale podvědomě jsem to všechno dělal proto, žes mi věnoval víc pozornosti. Byl jsem šťastný, že se o mě zajímáš a těmito malými gesty jsi mi naznačoval, jak moc mě miluješ. Byl jsi naštvaný, že bys mě raději nechal v nemocnici samotného za to, co jsem pak udělal, ale... ale zůstals se mnou. Jo... s tím podřezáním jsem to přehnal. Vinil jsem se za to, že jsem tě de facto využíval, proto jsem to udělal. Byl jsem a pořád ještě jsem takový sobec..." Zadíval se mi do očí, ve kterých se leskla lítost, smutek a zloba. Byl jsem na něj naštvaný za to všechno, co mi kdy udělal, ale taky na sebe, že jsem se rozhodl, že budeme jenom kamarádi. Kdybych nebyl slaboch a přiznal se mu se svými city, všechno mohlo být jinak. "Odpustíš mi to?" žádal.

Sklopil jsem pohled. Sám jsem přemýšlel nad odpovědí. Rád bych, ale tu bolest a ponížení to nevymaže a hlas mi to nevrátí. Může to už něco změnit? Ať už mu odpustím nebo ne, všechno už zůstane tak, jak to je teď. Nezáleží na tom.