Just be friends

Kapitola 4.

Zapomněla jsem přidávat i staré povídky. Tak trochen. Opravovat tohle je za trest, bych řekla. ಠ_ಠ

><><><><><

Se zvoněním na konec hodiny se mi zároveň rozbušilo srdce. Málem jsem začal brečet. Bál jsem se, co všechno mě čeká, i když jsem to z poloviny tušil.

Rozloučil jsem se s kamarády. Divili se, jak je možné, že ještě zůstávám ve škole, když nám za necelou třičtvrtěhodinu jede bus. Vymluvil jsem se, že se musím ještě na něčem domluvit s učitelem ohledně úkolu, který jsme měli odevzdat ještě před Vánoci, popřál jim hezké svátky a zmizel jim z dohledu.

Zaklepal jsem na dveře jeho kabinetu, které se vzápětí otevřely. Připadalo mi, že za nimi stál naschvál a čekal, dokud nepřijdu.

"Pojď dál," pobídl mě s úsměvem. Celou místnost halila tma. Žaluzie byly zataženy, aby nás nikdo náhodou neviděl.

Podíval jsem se na místo, kde jsem naposledy viděl Sasukeho. Teď už byl jistě na pokoji a balil věci domů.

Učitel se posadil do svého křesla a pohodlně se opřel. Vypadal spokojeně, až mě to děsilo. "Tak?" pozvedl obočí a v očích se mu zablesklo.

Odložil jsem si věci stranou, klekl si před něj a rozepínal mu pás. Přestal jsem, když mi dvěma prsty zvedl bradu a donutil mě se na něj podívat. "Vysleč se," poručil mi a palcem mi přejel po spodním rtu.

Rozklepal jsem se jako ratlík a mé tváře jistě chytily rudou barvu. Postavil jsem se a rozepínal knoflík po knoflíku. Svého saka i košile. Nedíval jsem se učiteli do očí. Nechtěl jsem vědět, jak se tváří. Vyzul jsem si boty, sundal kalhoty a zůstal před ním stát jen ve spodním prádle.

Prohlížel si mě a zarazil se, když jsem si nesvlékl poslední kus oblečení. "Dolů," řekl chladně s poukázáním na věc, která mu vadila.

"Prosím..." žadonil jsem se slzami v očích.

"Myslel jsem, že pro něj uděláš cokoliv. Asi jsem se spletl," podepřel si hlavu a povzdechl si.

Měl mě kompletně přečteného, neměl jsem žádnou šanci mu odporovat. Každý můj nesouhlas znamenal mínus pro Sasukeho.

Sundal jsem si i spodní prádlo a teprve teď si všiml, jaký je v místnosti chlad. Okamžitě mi naskočila husí kůže, kterou jsem nepřipisoval zrovna teplotě.

"Pojď sem," rukama si poplácal po stehnech, abych se mu na ně posadil. Zatajil jsem dech a obkročmo si sedl na jeho klín. Nohy jsem si přehodil přes opěradla na ruce, takže mu nic nebránilo ve výhledu na mé nahé tělo. Chtěl jsem udělat maximum, co bylo v mých silách v prozatím zdravém rozumu, abych ho donutil mlčet. Nebyl jsem si jistý, jestli své slovo dodrží. Mohl by taky říct, že jsem neodvedl tak skvělou práci, jak si představoval, takže dohoda neplatí.

Chytil mi ruku a položil ji na svůj rozkrok. Zpanikařil jsem a bezmyšlenkovitě jsem mu ho začal hladit.

"Ne tak," napomenul mě a za zápěstí vedl mou ruku a učil mě, jak ho mám uspokojit přes látku, zatímco si naslinil prsty, kterými začal kroužit kolem mého otvoru.

Snažil jsem se nebrečet, ale nešlo to zadržet. Cítil jsem se tak ponížený...

"Co bulíš? Ještě ti nic nedělám," zamračil se a snažil se zachytit můj pohled. "Jak chceš," naštval se, rukou odhrnul věci ze stolu, na který mě hrubě položil. Ještě jsem se nevydýchal z jednoho šoku a už jsem čelil druhému. Držel mě pod krkem, mírně mě dusil, abych se tolik nesoustředil na jeho práci svlékání kalhot a spodního prádla a abych se proti němu nijak nebránil.