Just be friends

Kapitola 9.

Jenom tak přemýšlím (ano, někdy mi to jde), jestli víte, že tato povídka je dávno dokončená, jenom ji sem nahazuju? :'D

><><><><><

Se Sasukem jsme se vrátili trochu dřív, než jsme vlastně měli v plánu. Mysleli jsme – teda alespoň já –, že v pizzerii strávíme dvě hodiny po tom, co přišel Kiba s Hin. Ale věci se vyhrotily tak, jak se vyhrotily. Cítím, že mě to bude ještě nějakou dobu trápit. Cítím se jako zrádce. Neřekl jsem Kibovi pravdu, ale jen proto, že jsem mu nechtěl přidělávat starosti. Uvědomuju si, že jsem si pořád jen stěžoval na to, jak mi Sasuke ubližuje, proto jsem mu o tom nechtěl říkat. Už kolikrát jsem si pomyslel, jestli ho někdy neomrzím. Prostě ho moje stížnosti přestanou bavit.

"Nepřišli jste brzo?" zeptala se máma z kuchyně, kde si u stolu prohlížela časopis. Celý dům voněl po večeři, která se ještě vařila na plotně. "Večeře ještě není, budete si muset počkat."

"Měli jsme pizzu, takže si večeři nedáme," vysvětlil Sasuke, "ale možná později, až nám trochu vytráví."

"Žádný takový," protestovala máma. "Není dobré večer hodně jíst. Však se to do zítřka nezkazí," pokrčila máma rameny a zkontrolovala rýži.

Já jsem s rukama v kapsách a myšlenkami o dnešním dni vyběhl schody do druhého patra a zapadl do svého pokoje. Nezavřel jsem dveře, protože mě Uchiha hned následoval. Popravdě jsem je zavřít chtěl, protože se začínám bát být o samotě v jeho blízkosti.

Vzal jsem pyžamo a naznačil mu, že se jdu rovnou osprchovat. Po bruslení jsem byl pěkně upocený a promrzlý, že samotná myšlenka na to, jak mi tělo masíruje horká voda, byla blažená. Ale naskytl se problém v podobě zatarasené cesty do koupelny mým černovlasým přítelem.

Vzhlédl jsem k němu, ale hned jsem zase oči sklopil k zemi. Vím, že chce mluvit o tom, jak jsem se dneska zachoval před Kibou. Vesměs jsem lhal a Uchihu do toho zatáhl, jenomže už je pozdě vycouvat. Sasuke si myslí, že jsem to předtím myslel vážně. Jenomže teď toho lituju a raději bych to vzal zpět.

"Naruto," oslovil mě. Jeho ruka mi přejížděla po tváři, dokud se všech pět prstů nezapletlo do mých blond vlasů. Srdce mi bušilo, tělo mi ztuhlo a mně bylo zase do pláče. Cítil jsem strach. Strach, že se TO bude opakovat. Teď, když jsem dokázal nejen Kibovi, že spolu se Sasukem "chodíme", mi je jasné, že budu muset snášet vše, co se v normálním vztahu dělává a co ode mě Uchiha nejspíš očekává. Držení za ruce, líbání, objímání... a... sex...

Uchiha si mě přitáhl k sobě do objetí. Jeho ruka z mých vlasů nezmizela. Jemně mě v nich hladila. Bylo mi to příjemné natolik, že jsem se postupně uvolňoval, ale to se Sasuke nesměl ani pohnout. V tu chvíli bych znovu ztuhl. "Nenuť se do ničeho," šeptal, aby mě ještě víc nevyplašil. Zrovna jsem byl na úrovni, kdy bych nejraději okamžitě utekl a bylo by mi jedno, kam by mě nohy zanesly. Třeba mezi špatnou partu. "Ani já tě nebudu nutit..." odtáhl se a podíval se mi do očí. Chytil mě jemně za vlasy a přivřel oči. Viděl jsem v nich to samé, co tenkrát v učitelových očích. Chtěl to. Chtěl mě.

Začal jsem přerývaně dýchat, kvůli potlačovanému pláči. Třepala se mi kolena šokem. Cítil jsem, jak moje tělo slábne. Nebylo pochyb, že jsem zase na pokraji nervového zhroucení.

V ten moment udělal Uchiha několik kroků dozadu a sledoval můj stav z dálky. "Promiň," ospravedlnil se provinile. "Vím, že tohle nechceš," dodal tiše a sám se zavřel v koupelně, kam jsem původně měl v plánu jít.

Udělal jsem pár kroků dozadu, roztřesenou rukou jsem zavřel dveře a posadil se na postel. Slzy mi stékaly po tvářích, já se je neobtěžoval utírat. Koukal jsem na jedno místo a tiše plakal. Vím, že to nebyla Sasukeho vina, nechal se jen ovládat svými pudy. Jenom mě to vyděsilo. V tu chvíli jsem si znovu vzpomněl na ten den... Sasuke se tvářil stejně jako učitel.