Just be friends

Kapitola 7.

Po hodině a půl bruslení zazněl bzučák oznamující konec bruslení pro veřejnost. To už byla tma a mráz nabíral na síle – pravý čas vrátit se domů. Cestou mě ale Sasuke přesvědčil, abychom si zašli do pizzerie. Kvůli prázdninám byla plná a na volné místo jsme si museli chvilku počkat. Nakonec nám ho uvolnila jedna pětičlenná rodina. Sasuke nám oběma objednal pizzu a každému černý čaj. Vím, že ho miluje, proto jsem si ho taky objednal.

Hřálo mě u srdce vidět ho tak šťastného a zapáleného do života, stejně jako teď, protože mi zase povídal o dalekých cestách a o místech, o některých jsem neměl ani ponětí, ale on mi pořád sliboval, že se tam jednou podíváme. Pořád jsem nad tím jeho cestováním vrtěl hlavou.

Nikdy jsem si nevšiml, jak velký snílek Sasuke je. Ani jako dítě takový nebyl. Pamatuju si ho jako uzavřeného chlapce, co se nerad sbližoval s lidmi. Celkově byl tichý a společnosti se vyhýbal. Naši rodiče se znali už hodně dlouho, především to přátelství začalo u mojí mámy a tety Mikoto. Dalo by se říct, že byly už od dětství jako sestry.

Díky tomuto poutu jsem vyrůstal po Sasukeho boku jako jeho nevlastní bratr. Byli jsme stejně staří, proto si se mnou rozuměl víc než s jeho pokrevním bratrem Itachim. Když tak nad tím přemýšlím, Sasuke nikdy nikomu nedůvěřoval víc než mně. Přátelé měl, to bez pochyb, ale já jsem byl na prvním místě a každý to věděl. Často si z nás kluci dělali srandu, že jsme teplí, měli bychom se držet za ručičky a podobně. Teda hlavně ze mě, protože jsem vždycky působil plaše, což se na kluka nehodilo. Nelíbily se mi ty narážky, protože v té době to každé dítě našeho věku bere jako posměch, ne jako věc, která je zcela běžná. Podobně to bylo s postiženými lidmi, je to prostě něco odlišného a "nenormálního".

Sasuke věděl, že mě to trápí. Chápal jsem, že se mi posmívali, protože jsem s mladým Uchihou trávil hodně času, a nelíbilo se mi to ani trochu, zatímco oni z toho měli zábavu. Každé vtípky na mou osobu jsem špatně snášel, ať už se týkaly čehokoli. Nebrečel jsem, ale smutný jsem z toho byl. Chtěl jsem si najít víc přátel, nechtěl jsem jen Sasukeho, a oni všichni se mi posmívali a označili mě jako někoho, o kom vlastně pořádně nikdo z nás nic neví.

To bylo poprvé, co se Sasuke popral. Byl jsem polekaný, protože kluci byli v přesile, ale zároveň mě to hřálo u srdce, protože to udělal kvůli mně. Zastal se mě.

Samozřejmě jsem tam nestál jak tvrdé y a přidal se. Neměl jsem takovou sílu, jako Sasuke nebo kdokoli z těch kluků, prostě jsem kolem sebe mlátil hlava nehlava, a taky mě to něco stálo.

Zatímco Sasuke skončil s několika modřinami po celém těle, já si zlomil pravou ruku v zápěstí a v loktu. Ani máma, která o mně vždy mluvila jako o andílkovi, nevěřila tomu, že bych se dokázal tak vztekat. Odmítla mě ale vzít k psychologovi, protože jí bylo jasné, že jsem to udělal v afektu. Tenkrát jsme se Sasukem dostali na týden zaracha a vídali se jenom ve škole a mávali si z oken, protože naše domy stály hned naproti sobě. No a ti kluci samozřejmě taky dostali vyhubováno od svých rodičů, a ještě se to řešilo ve škole. O pár týdnů později jsme se všichni chovali, jako by se nic nestalo. Nejvtipnější na tom celém je, že kluk, který byl hlavním roznašečem těchto drbů, byl Kiba – můj nynější nejlepší kámoš.

Myslím, že nás ta šikana hodně sblížila. Černovlásek mi musel pomáhat s učením, protože jsem nemohl kvůli sádře psát. Trávili jsme spolu daleko více času a on začínal být otevřenější a já zase uzavřenější. Doplňovali jsme se, až se naše povahy pomalu smíchávaly do jedné.

Pak se ale Uchihovým stala ta nehoda a Sasuke se mi ztratil před očima. Postavil si kolem sebe zdi, které jsem neproboural ani já. Nedokázal se na mě několik měsíců pořádně podívat a mluvil minimálně. Tenkrát jsem si myslel, že je jen zarmoucený ze ztráty své rodiny, proto jsem ho do ničeho nenutil, a hlavně jsem ho často nechával o samotě, přesně jak si přál.