Just be friends

Kapitola 12.

Kromě Sakuřina pláče všechno v ředitelně utichlo. Ředitelka sundala brýle, pod kterýma zakrývala tmavé kruhy pod očima, a pohodlněji se opřela do kancelářské židle. Bylo na ní vidět, že si nepřeje něco takového řešit. Pokud se to provalí na veřejnosti, uškodí to reputaci školy. To znamená méně studentů a méně učitelů.

"Kdy přijde ta policie?" zeptal se nervózně pan Haruno a založil ruce za hlavou. "A ty taky furt nebul," napomenul svou dceru.

"Máte pravdu, už by tu měli být," poznamenal zástupce a zkontroloval čas.

Nechápavě jsem se podíval na ředitelku, která mi přečetla myšlenky a přikývla. Jistě, že se to nebude řešit zde v ředitelně, ale půjdeme na policejní stanici. Tohle není klučičí bitka, kterou musela často řešit, ale něco mnohem závažnějšího.

"Je to naprosto bezdůvodné. Je očividný, že se tihle dva spikli, aby mě očernili, protože jsou to oba flákači a nelíbí se jim známky, co jsem jim právem dal," vymlouval se učitel dál. Každá jeho poznámka byla posměvačná, čímž zakrýval vztek a strach.

"Haruno Sakura možná, ale Uzumaki Naruto nemá z předmětu, který vyučujete v jejich třídě, jedinou špatnou známku. Jak to tedy vysvětlíte?" zamračila se na něj ředitelka.

"Svedl mě," pokračoval znechuceně. "Už dlouho po mně hází ty nechutný pohledy."

Prudce jsem vstal ze židle, až hlasitě zavrzala o linoleum a málem se převrhla. Nenechám se urážet od takového chcípáka, jakým je on. Můj vztek ale potlačila Sakura, která mě chytila za rukáv.

"Naruto, nechej ho, nebo to bude plus pro něj," dodala a utřela si slzy z tváří. Měla pravdu, nesmím se nechat vyprovokovat, přesně to on chtěl. Zase jsem se posadil na židli a uklidňoval se.

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vešli tři muži zákona.

"Dobrý den," pozdravili a sundali si z hlav policejní čepice. Jak se zdálo, všechno už bylo domluvené, takže jsem společně se Sakurou, jejími rodiči, učitelem a ředitelkou nasedli do dvou policejních aut a jeli na stanici. Chtěl jsem ještě vidět Kibu a říct mu, že se dneska do vyučování asi nevrátím, ale to už jsem nestihl.

Čekal jsem asi hodinu, než z jedné místnosti vyšla Sakura – snad ještě uplakanější než předtím – a byl jsem na řadě já. Ještě jsem se naposledy podíval na učitele, který se mi vysmíval. Myslel si, že má vyhráno, ale tentokrát vyhraju já. Vlastně my. Teď už v tom nejsem sám.

"Dozvěděli jsme se o Vašem handicapu, tak jsme pro vás připravili poznámkový blok a tužku. Piště každou odpověď pod sebe, prosím. Taky prosím, abyste nic nezatajil, ať už to bude jakkoli intimní. Potřebujeme vědět vše, rozumíte?" vysvětlil vyšetřovatel, který seděl na stole. Nikdo jiný kromě nás dvou tam nebyl, ale já znal to zrcadlo za ním. Stáli tam další lidé a možná někdo, koho znám, aby potvrdili moje výpovědi.

Přikývl jsem a vzal tužku do ruky. Popadla mě nervozita. Jak jsem byl na začátku sebejistý, že toho lotra dostanu do vězení, tak jsem teď byl podělanej jak ratlík.

"Vaše nervové zhroucení a následná němota byla kvůli učiteli?" zeptal se, aby se přesvědčil o pravdivosti poznámek, které měl zapsané v notesu, který držel v rukách. Přikývl jsem, ale hned mi bylo nakázáno, abych odpověď napsal na papír. Prý potřebují buď hlasový záznam, nebo ten na papíře. Pouze gesta a mimika nejsou povoleny.

"Měli jste spolu pohlavní styk?" při posledních dvou slovech mě zamrazilo. Křečovitě jsem svíral tužku, kterou jsem napsal ano. Bude to pro mě citlivější, než jsem si zprvu myslel.