Just be friends

Kapitola 10.

Kiba se mnou skutečně byl na každém kroku a mluvil se mnou normálně. Nedal na sobě znát, že se mnou nějakou dobu nemluvil a vsadil bych se, že je ještě teď naštvaný.

"Ahoj," pozdravila naše růžovlasá spolužačka a sedla si o lavici před námi. Moc jsme spolu nemluvili, patřila totiž do party bohatých rozmazlenců, co nemají nic jiného na práci než mluvit o IPhonech a zašpiněném bazénu na jejich zahradě kvůli sobotnímu večírku.

"Čau, čau," pozdravil Kiba zvesela, ale měl se před ní na pozoru. Dokázala být zákeřná, zvlášť když se jí něco nezalíbí.

"Hele, taky nemáš odevzdanej ten úkol?" zeptala se mě.

Po celém těle se mi rozběhl nepříjemný mráz. Neodevzdal jsem před prázdninami úkol, to znamená, že ho budu dneska po škole psát celý znovu v učitelově kabinetu. Nechci, aby se TO opakovalo, ale jak tomu zabráním? Nemám šanci ho přeprat a jít tam musím. V rámci školní docházky je moje povinnost plnit domácí úkoly a přijmout příslušné tresty, když domácí úkol nedonesu.

Jemně jsem přikývl.

"Super! Šel bys tam po škole se mnou? Nechce se mi tam jít samotné," spojila dlaně k sobě. "Prosíííím," protáhla a naklonila hlavu na stranu. Tím jí pár pramenů vlasů olemovalo obličej a konečky spadaly do výstřihu, kam jsem se na pár sekund zadíval. Kdyby se mi líbily holčičí hrudníky namísto Uchihy Sasukeho, všechno mohlo být jinak.

Když jsem to trochu probral ve svojí hlavě, bylo to vlastně výhodné. Pokud tam půjdu s někým, učitel si na nic netroufne.

"Naruto tam nejde," odvětil Kiba a položil mi dlaň na rameno. "Dohodl se s učitelem, že mu to přinese zítra." Lhal kvůli mně, což se mi nelíbilo, ale zase jsem byl rád, že se za mě postavil.

"To jde?" podivila se.

"A proč ne?" zasmál se Kiba. Já v tom spíš slyšel posměch. "Se ho zeptej, jestli bys ho nemohla donést někdy jindy. Se třeba vymluv, že máš na odpoledne doktora – co já vím," poradil jí.

"Fajn, tak dík," usmála se vděčně. Věnovala mi jeden z těch všímavých pohledů, které mi byly proti srsti. Cítil jsem se jako kořist, kterou ona si vyhlédla.

"Fiflena blbá," zamumlal brunet a otevřel knihu, aby se alespoň něco naučil. Musel jsem se zasmát. Znám ho a vím, že ji nemá rád. Kiba se celkově lidí z naší třídy straní. Všichni jsou tak nějak na straně Sakury. Ona není zlá, jenom musí být vždycky po jejím a ty známky – na ty kašle a myslím, že to je ten hlavní důvod, proč ho tak moc štve. Neučí se, ale pracovat by chtěla v tatínkově firmě. Všichni kromě ní samozřejmě tuší, že se tam nedostane. Její otec nedovolí, aby tam pracoval někdo nevzdělaný. Vždyť tam přijímá lidi, kteří hned od začátku budou vědět, co mají dělat, kde je jejich místo a budou znát své povinnosti.

"Naruto! Hej, Naruto!" zavolal na mě Suigetsu a mával rukou, čímž si na sebe upoutal pozornost ostatních z mojí třídy. Neříkal Sasuke, že už se mnou bělovlásek nikdy nepromluví? Že mě nechá na pokoji? Je možné, že Sasuke neví, že mě přišel Suigetsu navštívit?

Pohlédl jsem na Kibu, který nic neříkal. Oba jsme se zvedli a vydali se k Sasukeho kámošovi. Vypadal nervózně. Taky jeho obličej byl posetý pár těžko viditelnými modřinami. Vzpomínám si, jak mi Sasuke říkal, že má Sui na obličeji nějakou ránu. Jak to řekl... bebi?

"Chtěl bych s tebou mluvit o samotě," poprosil a krátce se poškrábal na jizvě nad okem. Tuším, že mu ji udělal Sasuke.

"Nebudu riskovat, že mu něco uděláš," zavrčel brunet, který mě odmítal opustit. Nedokážu ani popsat, jak moc vděčný jsem Kibovi byl. Když se trochu zamyslím, celé moje utrpení začalo právě u Sasukeho kámoše.