Just be friends

Kapitola 5.

Poslední dobou jde to opravování nějak ztěžka.

><><><><><

"Hej, Naruto! Slyšíš?" třepal se mnou Sasuke. Když viděl, že to nemá cenu, vzal mě do náruče, odnesl do pokoje, kde mě položil na postel a stále na mě mluvil. Já jsem ale neodpovídal. Jen jsem se díval na bílý strop a nic nevnímal. Vím, že jsem brečel, cítil jsem slzy po svých tvářích, ale nevzlykal jsem. Už jen proto, že jsem se nemohl pořádně nadechnout.

Náhle mě rozbolela hlava. Vykřikl jsem a chytil se za ni. Sasuke na mě křičel, ať se uklidním a řeknu mu, co se děje. Křičel jsem a nemohl přestat. Nedalo se to vydržet. Zešílel jsem. Nebo ne? Nedokážu ani přemýšlet.

Před očima mi probíhaly všechny scény z mého života, ve kterých jsem sebenejmíň trpěl. To všechno jsem zažíval kvůli Sasukemu. To on byl pokaždé moje utrpení a bolest. Za všechno mohl on! Ne, to není tak úplně pravda. Jsem to já, který mu pomáhá, on o pomoc nestojí. Nikdy mi neřekl, ať mu pomůžu nebo ho z dostanu z nějakého průšvihu. Tentokrát si za to můžu sám.

Sasuke mě vzal do náruče a někam nesl. Bylo mi to vcelku jedno. Chtěl jsem se zbavit té bolesti hlavy. Chtěl jsem, aby to přestalo. Vždyť mi vybouchne! Křičel jsem na Sasukeho, ať mi pomůže od té bolesti, i když jsem věděl, že mi nemá jak pomoct. Řekne kouzelná slova a bolest vymizí?

Probudil jsem se a myslel si, že to všechno byl jen sen. Neotevíral jsem oči, nechtěl jsem zjistit, že jsem to všechno zažil. Podvedl mě učitel, který mě zneužil. Vykopnou mě ze školy, rodiče z domu, Sasuke mě opustí, a můžu si za to sám.

"Jak je na tom?" uslyšel jsem hlas mámy, když někdo vešel do místnosti. Zněla ustaraně, hlas měla zastřený, jako by brečela a dlouho nespala.

"Můžeme říct, že je na tom celkem dobře. Uvidíme, jak mu bude, až se probere. Bolest hlavy neustoupí hned, každopádně by měl být nějakou dobu v klidu," vysvětlil nějaký pro mě neznámý ženský hlas.

"Kdy se probudí?" vyhrkl hned Sasuke. Cítil jsem, že mě někdo drží za ruku a věděl jsem, že je to Sasuke. Když začal mluvit, jemně sebou trhl a stiskl mou dlaň pevněji.

"To nemůžu říct. Musí si pořádně odpočinout. Nedivím se, že skončil takhle, pokud zažil nějaký šok. Nemáte ponětí, co by mohlo...?"

"Ne." I táta zněl vystrašeně. "Naruto byl vždycky uzavřený do sebe, moc se nám nesvěřoval, ale působil, že je v pořádku. Smál se, učil se dobře, má kamarády, o kterých pochybuju, že by mu ublížili. Myslíte, že před námi něco tajil?"

Sasukeho stisk se zesílil. Trochu to bolelo, ale myšlenka, že má o mě Sasuke strach mě naplňovala pocitem štěstí a radosti.

"Možné to je," potvrdila doktorka.

"Sasuke-kun, nevíš o něčem?" zeptala se ho máma. Dokázal jsem předvídat Sasukeho pocity jen ze stisku mojí ruky. Teď cítil nejistotu. Jistě se rozhodoval, jestli jim to má říct. Váhal a dlouho mlčel.

"O ničem nevím," řekl nakonec a začal mě palcem hladit po hřbetu ruky. "Přišel jsem na pokoj, kde ležel na posteli, břečel a držel se za hlavu," zalhal.

"Co se mu mohlo stát? Normálně by totiž přijel se svými kamarády kolem dvanácté hodiny. Kde byl?" strachovala se máma. Slyšel jsem tu plačtivost v jejím hlase.

"Zlato, uklidni se," utěšoval ji táta a máma tiše plakala do jeho hrudi a on ji jistě hladil po ohnivě červených vlasech.

"Nechcete se jít projít?" navrhla doktorka. "Jenom na chvilku. Kdyby cokoli, hned vás zavolám," ujistila mé rodiče.