Just be friends

Kapitola 3.

V ten den jsem toho v noci moc nenaspal, spíš vůbec nic, protože jsem spal ve dne, jak mi Sasuke poradil. V noci to bylo zvláštní, protože jsme si povídali. Sice to nebyla živá konverzace, jak už to u kamarádů bývá, ale zajímal se o mě. Poprvé v životě mám pocit, že se o mě zajímá.

Přisedl jsem si k mému spolužákovi do lavice, odložit batoh vedle ní a položil jsem se na lavici.

"Těžká noc, co?" semkl Kiba rty k sobě.

"Nejenom noc," povzdechl jsem si a zavřel oči. Chtělo se mi šíleně spát. Štěstíbohu, že nemáme tělák, by mě asi trefil šlak.

"Nemáš tolik masturbovat," pokročil Kiba rameny. Věděl, jak jsem na tohle citlivý a že je to pro mě tak trochu tabu.

"Já ne-!" narovnal jsem se a celý rudý ve tváři si nachystal věci na lavici.

"Hej, štěně!" zavolal Suigetsu. Byl sám, celá parta nejspíš ještě kouřila a on byl vyslán jako poslíček, abych se za nimi dostavil. Upřímně mě to děsilo. Mezi nimi bude jistě i Sasuke, ještě před chvílí jsem je přece viděl. Ale co po mně chtějí?

"Já bych tam nechodil," zakroutil hlavou Kiba, když jsem zvedl svůj zadek.

"Ale prosím tě," odbyl jsem ho. Sám sobě jsem si nalhával, že všechno bude v pohodě, přitom jsem šel k Suigetsovi jak na muka. Ten mě v klidu objal kolem ramen a společně jsme se procházeli po chodbě.

"Tak? Cos mi chtěl?" zvedl jsem obočí.

"Nemůžu si jen tak pokecat s kámošem?" usmál se. Vypadal celkem šťastně, když byl se mnou.

"No..." měl jsem na jazyku několik věcí, které bych mu k tomu řekl, ale rozhodl jsem se je nějak ututlat. Neměl bych dát najevo, že se bojím. "Samozřejmě, že můžeš. Já jenom, že jsem si chtěl ještě opsat úkol," vymluvil jsem se, úkoly jsem si dělal zásadně hned po příchodu na internát.

"Neboj, nezdržím tě dlouho." Došli jsme až mezi skříňky. Všiml jsem si toho až po tom, co jsme zastavili. Suigetsu ze mě sundal ruku a postavil se přede mě. Jeho ledový výraz mě děsil. Bál jsem se ho. "Co je mezi tebou a Sasukem?" zeptal se chladně a vraždil mě pohledem.

"Heh?" pozvedl jsem obočí. "Jsme-jsme kamarádi z dětství," odpověděl jsem co nejrychleji.

"Moc to tak nevypadá," zamračil se a založil ruce na hrudi. "Nedoporučuju ti se k němu nějak výrazně přibližovat. Není tvůj a nikdy nebude," dopověděl a přiblížil se k mému uchu. "Rozuměls?" Několikrát jsem přikývl na souhlas. Srdce mi splašeně bilo.

Bělovlásek se ani nerozloučil a zmizel. Chvíli jsem zůstal stát bez pohybu a srovnával si myšlenky. Nerozuměl jsem tomu. Jak mohl vědět, že k Sasukemu něco cítím? A proč chce, abych se Sasukem neměl nic společného? Je do něj zamilovaný? Žárlí? Byla to jediná vysvětlení, která by dávala smysl.

"Všechno v pohodě?" zeptal se mě starostlivě Kiba. On jediný vždy rozpoznal, když se něco stalo.

"Ani ne," pošeptal jsem s bolestí v srdci. Měl jsem pocit, že je zlomené na několik kousků a už nikdy jej nedám dohromady.

"Něco se Sasukem..." hádal. A hádal správně. Všechno jsem mu řekl a jedinou motivací, proč jsem se mu hned nevyplakal na rameno, byli lidi okolo. Bál jsem se, že mě Sasuke už nikdy nebude chtít vidět. Suigetsu to ví, není důvod, proč by to Sasukemu neřekl a Sasuke už se mnou nechtěl ani mluvit, proto poslal jeho, aby mi to vzkázal.

Kiba mě po škole doprovodil na internát až ke dveřím a odešel domů hned poté, co se ujistil, že Sasuke ještě na pokoji není. Měl jsem spoustu času, než mi jel vlak domů, ale já jsem chtěl co nejdříve vypadnout, proto jsem si rychle začal balit, abych stihl první autobus. Sice mi cesta bude trvat dýl a stát o něco víc peněz, ale přál jsem si už být doma. Ještě jsem musel zavolat rodičům, že jedu domů, protože mi není dobře.