Hold Me, Please

Kapitola 23

Baylee

"Běž domů," zamumlala jsem a vysloužila si tak uražené odfrknutí. "Za chvíli stejně končí návštěvní hodiny," pokračovala jsem v přemlouvání. I přesto, že nic vážného mi nebylo, tak si mě v nemocnici nechali na další tři dny, na pozorování.

"Překážím ti tu snad nějak?"

"Měl by sis odpočinout. Vypadáš hrozně. Ví vůbec Adrian, že jsi tady?"

"Nemusím se mu ohlašovat. Jsem už dospělý," ušklíbl se a o kousek se ke mně přiblížil.

"No ale začne to řešit, až zjistí, že zanedbáváš svou práci," pousmála jsem se.

"Nic nezanedbávám." Jen jsem si povzdechla a zavrtěla hlavou.

"Vždyť jsi tu dnes už od rána a-"

"Pracuji dnes z domu, takže nemám nijak určené hodiny, vše můžu udělat až večer, jak se vrátím," skočil mi do řeči a zašklebil se. Než jsem stačila znovu odporovat, že bylo naprosto zbytečné, aby nechodil dnes do práce, byly jeho rty přilepené na těch mých. "Nešťourej se v tom tak, cácorko," zamumlal proti mým rtům a poté skousl můj spodní ret mezi své zuby. Když se ode mě odtáhl, tak mě obdařil vítězným úšklebkem. Jen jsem si poraženecky povzdechla.

Několik minut jsme byli v tichosti, ležela jsem na posteli a pozorovala Benjamina, který něco dělal na telefonu. Následně se zvedl a podíval se na mě.

"Už jdeš?" zeptala jsem se zmateně, s povzdechem přikývl.

"Musím něco zařídit, promiň," řekl a naklonil se, aby mi mohl dát pusu na čelo. "Zítra zase přijdu," zašeptal mi do vlasů, než se otočil a opustil můj pokoj. Zamračeně jsem sledovala dveře, které se za ním před chvílí zavřely. Co se stalo? Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou a nechala to být. Zvedla jsem se pomalu z postele a vydala se do koupelny, když jsem se na sebe podívala v zrcadle, tak jsem málem leknutím nadskočila. Vlasy jsem měla přeležené, obličej bledý, jen kruhy pod očima mu dodávaly známku života. Jak se na mě Benjamin mohl celý den dívat, vždyť vypadám jak polomrtvý strašidlo.

Potichu jsem zavrčela a zavrtěla hlavou, poté jsem si opláchla obličej ledovou vodou, trochu se po něm poplácála a párkrát se štípla do tváří, abych mu dodala aspoň trochu života. Vrátila jsem se zpět na svůj pokoj a zalezla do postele.

Ty tři dny v nemocnici se táhly neskutečně pomalým tempem a nebýt Benjamina, Adriana, Blaka a Cristiny, kteří mě přes den navštěvovali, bych se tady ukousala nudou.

Když konečně přišel den mého propuštění, tak mě vyzvedl Adrian. Cestou domů mezi námi panovalo ticho, Adrian vypadal zamyšleně, chvílemi mě přepadal strach, že se dostatečně nesoustředí na cestu a nabourá, ale mlčela jsem. Jakmile jsme dojeli domů, tak jsem se vydala do svého pokoje a dala si rychle napouštět vanu, na tohle jsem se těšila celý můj pobyt v nemocnici.

Po dlouhé vaně, jsem se převlékla do pohodlného oblečení a vydala se dolů do kuchyně, už po cestě na schodech jsem zaslechla tichý rozhovor mezi Adrianem a Benjaminem, o čem se baví jsem ale rozuměla, až v momentě, kdy jsem byla skoro v kuchyni.

"Nemůžeš to na ní jen tak vybafnout, Adriane," zasyčel Ben a já nechápavě nakrčila obočí zastavila se v pohybu.

"A co mám asi tak dělat. Tohle znovu nedovolím."

"Akorát to bude horší, musíš jít na to pomalu."

"A jak?"

"Něco vymyslíme, ale nemůžeš prostě... Uhh," zarazil se, když si mě všiml. Zatraceně, měla jsem se schovat za roh.