Hold Me, Please

Kapitola 25

Baylee

Zabouchla jsem za sebou dveře, rychlým krokem vyběhla schody a zavřela se v pokoji. Po cestě do pokoje jsem ignorovala zmatený pohled Adriana.

Byla jsem jako paralyzovaná. Pořád jsem před sebou viděla mou matku, která se objevila před školou.

"Běž pryč," sykla jsem a zvedla se ze schodů.

"Můžeme si, prosím, promluvit?"

"Ne."

"Baylee," povzdechla si a jedním krokem se ke mně přiblížila, načež jsem okamžitě o krok ustoupila.

"Ne, běž pryč. My dvě si nemáme co říct!"

"Bay?" ozvalo se za mnou a já se aspoň trochu uvolnila a otočila se na Blaka. "Je všechno v pořádku?" zeptal se, když jsem k němu došla, ignorujíc mou matku.

"Ano, mohl bys mě, prosím, odvézt domů?"

Cesta autem byla tichá, Blake se na nic nevyptával, za což jsem mu byla vděčná, když zastavil před mým domem, tak se na mě s povzdechem podíval a zeptal se, jestli vážně nechci jet s ním, což jsem zamítla zavrtěním hlavy. Potřebovala jsem být sama.

Moje matka mě začala pronásledovat a já nechápala proč. Jak vůbec věděla, na jakou školu chodím. Kde to zjistila? Jak mohla vědět, že jsem v pořádku a zase ve škole?

Přehodila jsem si polštář přes obličej a hlasitě zavrčela.

"BayBay, co se stalo?" Ozvalo se ode dveří a já zpevnila stisk kolem polštáře. "Udělal ti něco Blake?" zeptal se znovu a matrace se vedle mě prohla.

"Ne," zamumlala jsem do polštáře.

"Tak co se stalo?" Pokračoval v pokládání otázek a polštář mi strhl z obličeje, povzdechla jsem si a podívala se na něj. Ustaraně si mě prohlížel.

"Co najednou chce?" zašeptala jsem a přetočila se na bok.

"Kdo?" zmateně se zamračil.

"Máma." Když jsem to slovo vyslovila, tak ztuhl a pár vteřin na mě koukal. "Dneska na mě čekala před školou, že si chce promluvit."

Adrian na mě ještě pár vteřin nečinně hleděl, než se zamračil a postavil se.

"To snad není možný!" vyjekl. "Neudělala ti nic?" Otočil se zpět ke mně a začal si prohlížet můj obličej.

"Ne, jistě, že ne," řekla jsem překvapeně. "O co jde, Adriane?" Neodpověděl mi, proto jsem se vyhrabala z postele a došla k němu. "Adriane! O co tady jde?"

"Já nevím."

"Adriane! Nejsem malá a-"

"Ale já to vážně nevím, Bay."

"Musí být přece nějaký důvod, proč se tu najednou objevila."

"Jenže, já zatraceně nevím jaký," vyštěkl, o krok jsem ustoupila a na sucho polkla. Začínal být naštvaný, opravdu naštvaný. Takhle naštvaného jsem ho viděla naposledy krátce po rozvodu našich rodičů, když odešel i táta. Doteď si pamatuji, jak jsem se ho ten den bála. Věděla jsem, že mi neublíží, ale šel z něho neskutečný strach. Vztekle zničil polovinu jejich ložnice a já se schovávala u sebe v pokoji.

Objala jsem se pažemi kolem pasu a pohledem sjela k podlaze. Pár minut bylo hrobové ticho, než se ozval hlasitý povzdech, poté se Adrian objevil těsně přede mnou.

"Promiň," řekl tiše a objal mě. Zabořila jsem mu obličej do ramene a zamrkala slzy, které se mi draly z očí.

"Nemáš aspoň tušení?" kňukla jsem, trochu se ode mě odtáhl, aby se mi podíval do očí, stále mě objímajíc kolem pasu.