"Baylee! Jestli chceš vzít do školy, tak si laskavě pohni!" Křikl Adrian z kuchyně, načež jsem musela protočit očima. Zrovna jsem se chystala obléct si spodní prádlo, které by se mi hodilo k bílé krajkované halence a černým kraťasům.
"Jo, cácorko, měla by sis pohnout, už tady stojím celkem dlouho a zatím jsem nic neviděl." Ozval se ode dveří, chraplavý, udýchaný hlas. Leknutím jsem nadskočila, automaticky si přitáhla ručník, který jsem měla omotaný kolem těla, více k tělu a otočila se.
"Co tady děláš, sakra?" zasyčela jsem vylekaně, dívajíc se na zpoceného bruneta jen v černých kraťasích.
"Myslím, že to z předešlé věty šlo jednoznačně poznat. Čekám, až si sundáš ten ručník a ukážeš mi svoje tělíčko," ušklíbl se a založil si ruce na hrudi.
"Vypadni!" zamračila jsem se na něj, načež se on jen pobaveně usmál a vydal se ke mně. Ručník jsem si přitáhla k tělu ještě blíž, i když už to moc nešlo a nehybně stála. Došel až ke mně, jazykem si přejel po horním rtu a sklonil se ke mně, takže se svou neoholenou tváří otíral o můj krk. Zalapala jsem po dechu a dál nehybně stála.
"Stejně to tvoje tělíčko jednou uvidím v celé své kráse," zašeptal sebevědomě a následně se ode mě odtáhl, podávajíc mi bíle, krajkové spodní prádlo. Chtěla jsem si ho od něj vzít, ale on za něj, ve chvíli, kdy jsem jej držela, trhl a tím si mě přítahl blíž k sobě. "Je to jen otázka času, cácorko." Jeho mentolový dech se odrazil od mé tváře a já znovu zalapala po dechu. Následně spodní prádlo pustil a odešel z mého pokoje.
Vjela jsem si rukou do vlasů a hlasitě vydechla. Proč se mu nedokážu bránit? Proč vždycky absolutně znehybním a moje tělo nereaguje, když je v mé blízkosti? Zavrtěla jsem hlavou a začala se rychle oblékat, protože se znovu ozval Adrianův hlas.
Jakmile jsem byla oblečená, tak jsem si přes rameno přehodila tašku do školy a seběhla dolů do kuchyně, kde byl Adrian s Benjaminem a o něčem diskutovali, do té chvíle, než si mě všimli.
"Budeš snídat?" usmál se Adrian a napil se ze svého hrnku s čajem, jen jsem zavrtěla hlavou, načež si Adrian povzdechl a znovu navázal rozhovor s Benjaminem, vzala jsem si sáček se svačinou, co mi nachystal Adrian a dala si jej do tašky. Celkem mě to překvapilo, protože Adrian mi nikdy nechystal svačiny do školy.
"Jedeme?" zamumlala jsem a podívala se na Adriana, který mi pohled opětoval, přikývl a vydal se do chodby. Ještě jsem se podívala na Benjamina, který mi pohled intenzivně oplácel.
"Nemáš zač," uculil se, načež jsem se nechápavě zamračila a radši se vydala za Adrianem, abych si mohla obout tenisky.
Když jsme dojeli před školu, tak jsem se podívala na Adriana a usmála se.
"Díky za tu svačinu."
"Za jakou?" nechápavě se zamračil, načež jsem nechápavě zvedla obočí.
"Tu co jsi mi nachystal, ležela na kuchyňské lince, přece."
"Já ti žádnou svačinu nechystal, BayBay, nenachystala sis jí večer sama?" usmál se nechápavě.
"Ne, já... Nech to být," zavrtěla jsem hlavou a vystoupila z auta.
"Měj se hezky, BayBay," usmál se na mě ještě Adrian a následně odjel.
"Počkej, to ti vážně řekl?" vyjekla Cristina, když jsem jí dopověděla vše, co se mezi mnou a Benjaminem včera a dnes ráno stalo.
"Jo, přesně takhle to řekl. Myslíš, že se mi tím snažil naznačit, že jsem škaredá a nikdo mě nechce?" nadzvedla jsem obočí. Celkem to bolelo, že už si ze mě neutahovali jen lidi ze školy, ale i lidi mimo školu, respektive Adrianovi kamarádi.
"To určitě ne, Baylee, jsi krásná, věř mi," usmála se na mě Cristina a pohladila mě po paži.
"Tak proč mě nikdo nechce, všichni se mi jen smějí a utahují si ze mě?" zakňučela jsem potichu a odpila si ze své skleničky s džusem.
"Protože je naše škola plná povrchních idiotů." Pokrčila rameny a naplnila si pusu hranolkami.
"Už si ze mě utahují i kamarádi Adriana," špitla jsem se sklopeným pohledem.
"Třeba to myslel úplně jinak, tak za ním prostě běž a zeptej se ho, jak to myslel," usmála se s plnou pusou a já si hlasitě povzdechla.
"To jsem chtěla, ale bojím se, co mi na to odpoví, třeba to opravdu myslel, tak že jsem škaredá."
"Ano, je to možný, ale taky je možný, že to myslel úplně jinak, tak se ho prostě zeptej. Touhle nevědomostí a uvažováním, jak to vlastně myslel, se trápíš mnohem víc."
"Jo, asi máš pravdu," povzdechla jsem si a prohrábla si své vlasy.
"Hele, já už musím jít, Baylee, mám ještě něco domluveného, nevadí?" usmála se na mě omluvně Cristina.
"Ne, v pohodě," zavrtěla jsem hlavou a stejně jako ona se zvedla ze židle.
"Vezmu tě domů," usmála se, než se vydala k pokladně zaplatit naší objednávku.
"Večer ti zavolám, dobře, zlato?" usmála se na mě a objala mě kolem ramen, objetí jsem jí opětovala a následně vystoupila z auta. Ještě jsem Cristině zamávala a poté se vydala domů.
Zavřela jsem za sebou dveře a poté co jsem si sundala tenisky jsem je odkopla k botníku.
"Adriane?" křikla jsem do domu a když se mi nedostalo žádné odpovědi, tak jsem se vydala do kuchyně. Ze skříně jsem vytáhla sáček s čokoládovými křupkami a začala je jíst.
"Ale ahoj, cácorko." Ozvalo se zamnou a já se polekaně otočila.
"Musíš mi to furt dělat?" vydechla jsem.
"A co dělám?" zašklebil se, načež se pár kroky přiblížil ke mně.
"Furt mě lekat," zamračila jsem se a sledovala jak mi bere sáček z ruky a následně si do pusy sype celou hrst.
"Můžu snad za to, že jsi tak lekavá?" zeptal se, když dožvýkal. Jen jsem protočila očima a povzdechla si.
"Chci s tebou mluvit."
"O čem?" nadzvedl obočí. Olízla jsem si vysušené rty a prohrábla si vlasy, předtím, než jsem začala znovu mluvit.
"Jak jsi to včera myslel?"
"Co?"
"To s tím, že se ani nedivíš, že nemám kluka," špitla jsem potichu se sklopeným pohledem.
"Tak se na sebe podívej," uchechtl se a já cítila, jak mě začinají štípat oči. Znovu jsem k němu zvedla pohled, na sucho polkla a přikývla, načež jsem jej chtěla obejít a vydat se do svého pokoje, jenže on mi v tom zabránil, tím že mě chytil za paži a přitáhl k sobě. "Kdybys nějakého kluka měla, tak se nechováš tak, jak se chováš. Máš víc sebevědomí, víš jak se chovat v přítomnosti jiných kluků, byla bys víc průbojnější a nebyla bys rozrušená pokaždé, co se tě nějaký kluk jen dotkne, jako třeba teď. Jedině, že bys byla s někým, kdo tě ponižuje a sráží ti sebevědomí, ale to věřím, že by tě Adrian s někým takovým nenechal chodit," usmál se a já překvapeně zamrkala, "jsi šíleně nezkušená."
"Mě nikdo ale nechce," špitla jsem zahanbeně.
"Tomu nevěřím, určitě tě chce spousta kluků, akorát je odráží tvé nízké sebevědomí, každý kluk touží být spíš se sebevědomou holkou, než s holkou, která o sobě pořád jen pochybuje."
"A jak to mám teda udělat?" nadzvedla jsem obočí a on se uchechtl.
"Začni třeba s oblečením," mrkl a já se nechápavě zamračila, "oblíkáš se fakt příšerně. Dneska to celkem jde, ale jinak to stojí za nic. Měla by ses o sebe trochu víc starat a ne se tak zanedbávat. Musíš si začít víc věřit."
"Tak mi s tím pomož." Ani nevím, jak mě to napadlo, prostě to ze mě vyletělo.
"Mám ti zvýšit sebevědomí, naučit tě, jak si věřit a jak získat kluka?" pobaveně se ušklíbl a já na sucho polkla, předtím, než jsem přikývla.
"Ano."
"Fajn, ale jedině za podmínky, že to celé bude podle mě. Podle mých pravidel."
ČTEŠ
Hold Me, Please
عاطفيةVždy jsem si představovala svého vysněného přítele, jako starostlivého, milého, ohleduplného... Zkrátka jako dokonalého prince z pohádky, který přijede na bílém koni a budeme spolu šťastní, až do konce života. Jenže potom se objevil on. Arogantní, p...
