Mezi dnem a nocí ✓ [DOKONČENO]

Chemie

Ačkoliv jsem počítala i s možností, že náš rozhovor dopadne třeba vyostřenou hádkou a já budu chtít rychle odejít, nic nemohlo být skutečnosti vzdálenější.
Naopak mě překvapilo, jak moc příjemná atmosféra mezi námi po  rozpačitém úvodu zavládla.
Seděli jsme proti sobě v ratanové sedačce s měkoučkým polstrováním, já na jednom konci, Alex na druhém, naše natažené nohy se dotýkaly. Ještě po šesté hodině odpoledne bylo skoro třicet stupňů a pofukoval jen mírný větřík.
Oba jsme byli zvědaví, co se událo v životě toho druhého po událostech které nás rozdělily. Když mi Alex vyprávěl o ženách, které prošly jeho životem během těch uplynulých let, přistihla jsem se, že žárlím a to zjištění mě moc netěšilo.
,,Jsi dost sobec, uvědomil sis to? Vrátil ses, vpadl mi do života a ani jsi se nezeptal, jestli o to stojím."
Prohlížel si mě a jeho modrý pohled mapoval každičký kousek mé tváře.
Přesunul se blíž ke mě, položil si do klína mé nohy a od prstů až ke kotníkům je jemně masíroval. Fascinovaně jsem pozorovala hru jeho silných prstů.
,,Ty ses mě taky nezeptala, jestli si smíš začít s mým bratrem."
,,Naštvalo tě to?"
Alex pokrčil rameny a přikývl.
,, Nejdřív jsem tomu nevěřil, myslel jsem, že sis to vymyslela. Pak, když mi to brácha potvrdil...jo, naštvalo mě to. Nejradši bych z něj vymlátil duši. A pak mi došlo, že i kdybych to zkusil, tak se mi neuleví."
,,Ale teď už víš, že s Tomášem zůstat nemůžu, to už jsem ti řekla. Nechci mu lhát, nezaslouží si to."
Hleděla jsem na něho a uvědomovala jsem si, jak se změnil. Z kluka, kterého jsem tenkrát znala, se stal muž.
,,A co my dva?" zeptal se opatrně a zkoumavě si mě prohlížel.
,,Ale ono není žádný my dva. Jsem jenom já a jenom ty. Jasně chemie mezi náma pořád funguje, to nemá cenu popírat. Ale co když je to všechno? Přitahujeme se, ale co když jsme se změnili tolik, že by to nefungovalo? Ublížíme si. Znova."
"A co když ne. Co když to bude právě naopak. Co když to zkazíme právě tím, že to nezkusíme?"
,,Tak to aspoň nikdy nezjistíme." zadívala jsem se Alexovi zpříma do očí a rozpačitě jsem se usmála.
Alex se ke mě naklonil blíž, ucítila jsem vůni jeho vody po holení. Modré oči bloudily po mém obličeji a zastavily se na mých rtech. Bylo jasné, co se chystá udělat, ale nijak na to nespěchal, jako by mi dával šanci ho zastavit. Naskočila mi skoro bolestivá husí kůže. Pomaličku zrušil i zbývající vzdálenost mezi námi a lehounce se svými ústy dotkl mých. Bylo to jako dotyk motýlích křídel, dotyk tak lehký, že jsem si ho spíš představovala, než ho cítila.
Můj srdeční tep by v tu chvíli strhal všechny stupnice.
Byla jsem to já, kdo nevydržel. Přitáhla jsem si ho blíž a naše jazyky se dotkly.
V tu chvíli, v tu úplně nejmíň vhodnou chvíli za celý den, se rozezvoněl můj telefon.
Ztuhla jsem, tušila jsem, kdo volá a z mé reakce asi pochopil i Alex.
Zhluboka si povzdechl, své čelo opřel na chviličku o moje a pak se ode mně odtáhl, ale nepřestával mě pozorovat.
,,Neměla bys to vzít?"
Jasně, že jsem to měla vzít, ale copak jsem mohla, když jsem byla s tím, s kým jsem byla?
Zase jsem se cítila provinile. Technicky vzato jsem svého přítele stále podváděla.
Neodpověděla jsem a rozpačitě jsem si odhrnula vlasy z obličeje.
,,Měla bych radši jít. Oba víme...k čemu by vedlo, kdybych zůstala."
Alex mě chvíli tiše pozoroval a pak přikývl.
Ne že bych přesně to, před čím jsem teď utíkala, nechtěla. Právě naopak. Chtěla jsem to strašně moc, ale musela jsem si udržet aspoň trochu čistou hlavu. Potřebovala jsem o všem přemýšlet a v mlhovině zamilovanosti, která by mě potom neminula, bych nich chytrýho nevymyslela.
Alex mě doprovodil až na parkoviště. Zůstal vážný a trochu napjatý. Už ve výtahu chytil mou ruku, propletl naše prsty a nepustil mě až k mému vozu.
Než jsem stihla otevřít dveře, beze slova si mě přitáhl do své náruče a pevně mě objal.
Lehce se ke mě skláněl, cítila jsem Alexův dech na svém krku a omamnou vůni kolínské smíchanou s nezaměnitelnou vůní jeho těla. Vnímala jsem jeho pevné svaly na rukou a hrudníku a jeho objetí jsem vřele opětovala.
Sedla jsem za volant a vsunula klíč do zapalování.
,,Musím o tom přemýšlet, Alexi. Netlač na mě, ano?"
Ten čas jsem potřebovala, nebyla jsem rozhodnutá se vrhnout po hlavě do vztahu s někým, o němž jsem si ještě před chvílí myslela, že mě vyměnil za perspektivní budoucnost, i když to tak nebylo.
,,Máš tolik času, kolik budeš chtít. Moje číslo máš a kde mě najdeš, taky víš."
Alex se neusmál, ve tváři nadále vážný. Ještě když jsem vjížděla na hlavní silnici, stál na stejném místě a díval se za mnou.
Jestliže jsem poslední dny nespala dobře, teď mě nejspíš čekají noci úplně probděné.