Mezi dnem a nocí ✓ [DOKONČENO]

Bratři jak se nepatří

Mé největší štěstí bylo, že když jsem doslova doběhla zpátky domů, mamka už byla pryč.
Musela jsem vypadat jako nepříčetná. Hystericky jsem se smála a přitom mi slzy tekly téměř proudem.
Abych se trochu uklidnila, rozklikla jsem zprávu od Toma.

VSE OK? REKNI, JESTLI MAM TOHO BLBA DOMA ZMLATIT. NEBO ROVNOU ZABIT. ;-)

Tome, kdybys věděl! Bratr se mu zřejmě ještě nepochlubil, že se do Anglie nevrátí. Vůbec mě nenapadlo, že by tu Alex zůstal.

ZABIT HO NESTACI, MA PREKVAPENI, POCKEJ, AZ SE TI POCHLUBI.

Po zbytek odpoledne jsem byla jako na trní. Nervózní, neschopná se na cokoliv soustředit. Skoro hodinu jsem telefonovala s Káčou a přitom nachodila kilometry po zahradě.
Tomáš se mi neozýval. Přestože jsme byli domluvení, že vyrazíme někam k vodě, nepřijel, nezvedal telefon, neodpovídal na zprávy.
Skoro v devět večer byl můj hovor po asi sedmi zazvoněních konečně spojen.
,,Elen, tady Lukáš z Tomova servisu."
Kluky z Tomášova autoservisu jsem zběžně znala, občas jsem se tam za ním stavovala.
,,Ahoj....stalo se něco?" zeptala jsem se vylekaně.
,,Jak se to vezme."zasmál se Luk do telefonu a pokračoval: ,,Něco asi jo, když vypadá, tak jak vypadá. Neboj, je v pořádku, nebo aspoň bude. Ale je úplně namol. Našel jsem ho tu náhodou, zapomněl jsem si v dílně doklady a jen se tu pro ně zastavil. Můžeš si pro něj přijet? Nerad bych ho tu takhle nechal, ale potřebuju odjet."
,,Jasně, přijedu." souhlasila jsem a začla se v rychlosti oblékat. ,,Hlavně tam s ním vydrž, sednu do auta a během chvilky jsem na cestě."
Lukáš slíbil počkat, skočila jsem do džínových kraťasů a černého tílka, do ruky popadla mikinu, v letu chytila kabelku a zkontrolovala její obsah - peněženka a klíče od auta byly na svém místě, přihodila jsem mobil a už jsem zamykala vchod našeho domu.
Sedla jsem do své Octavie a trochu rychleji, než bylo dovoleno vyrazila nejkratší cestou k Tomovi do autoservisu. Těch asi šest kilometrů mi přišlo v tu chvíli nekonečných.
Zaparkovala jsem přímo před vjezdem do servisu, Lukáš mi vyšel naproti.
,,Ahoj, možná jsem tě vyděsil, to jsem ale nechtěl," omlouval se ,,prostě přebral a asi se někde trochu popral. Nic mu není, jen nemůže ani stát. A rozumět mu taky moc není."
Nemohla jsem přehlédnout, jak je oblečený, nejspíš někam vyrážel a tady se zdržel.
,,Díky Luku, postarám se o něj, nebudu tě zdržovat, jistě už meškáš." z vděčnosti jsem ho rychle objala, Luk mi s úlevou mávl, sedl si svého vozu a odjel.
Tiše jsem vešla do malé kanceláře u vchodu servisu.
Luk Toma usadil na židli za stůl, ale že by seděl se úplně tvrdit nedalo. Ležel horní částí těla na stole, hlavu položenou na ruce, tvář otočenou ke mně. Na jeho hezkém obličeji se nedal přehlédnout temně fialový monokl pod pravým okem, trocha krve pod nosem a natržený ret.
Pral se? S bráchou? Co se sakra stalo?
Opatrně jsem zatřásla jeho ramenem. Něco nesrozumitelně zamumlal, ale ani náznak, že by se budil.
,,Tome, zlato, prosím vzbuď se, tady zůstat nemůžeme."
Zkoušela jsem Toma probudit, ale všechno marně. Co sakra teď? Byl jako hadrová panenka. Do auta bych ho sama nedostala, nahoru do minibytečku nad servisem už vůbec ne, schody byly moc příkré.
Káča byla někde s jejím Petrem, ty dva jsem rušit nechtěla.
Zbývala mi jediná možnost. Ač s nechutí, vytočila jsem Alexovo číslo. Ozval se po dvou zazvoněních.
,,Čekal bych všechno, ale hovor od tebe rozhodně ne." řekl opatrně.
,,Potřebuju pomoc. Hned." odpověděla jsem bez pozdravu a bez kouzelného slovíčka.
,,Co se stalo?" v Alexovo hlase zaznělo napětí.
,,Tuším, že to nejspíš víš líp, než já. Můžeš si přijet pro svého bratra?" Do telefonu jsem nechtěla nic vysvětlovat.
,,Pro Tomáše? Je v pohodě?"
"Ne, není v pohodě. Je opilej jako ruskej mužik, vůbec o sobě neví. Jsem tu s ním sama, takovou páru, abych ho unesla, nemám a rozhodně ho tu nenechám."
,,Kam mám přijet?"

Patnáct minut na to zaparkovalo bílé Audi vedle mojí Octavie. Alex si taky nedělal násilí a postavil auto před vchod.
,,Rychleji to nešlo."
Mávla jsem nad jeho omluvou rukou, však tu byl celkem rychle.
Alexovi to v šedých teplákových šortkách a černém tričku slušelo. Krátké rukávy odhalovaly bicepsy větší, než jaké jsem si pamatovala, rozhodně mě odpoledne v kavárně nešálil zrak.
Vstoupila jsem do kanceláře, Alex zůstal stát na prahu. Tom vůbec nezměnil polohu, dál spal jako zabitý a lehce pochrupoval.
,,Tak co se stalo?" zeptala jsem se a otočila se, abych mu viděla do tváře.
Na Alexově bradě svítila fialová modřina, i on měl natržený ret. On se na rozdíl od svého bratra lehce usmíval.
Alex pokrčil rameny: ,,Trochu jsme debatovali."
,,Zřejmě dost živě. A ožral se sám?"
,,S tím nemám nic společnýho. Doma jsme se trochu chytli a on pak vypad."
Podezíravě jsem si ho změřila.
,,Alexi, co jsi mu řekl?"
,,Pravdu. Že se k tobě nehodí. A že tu zůstávám. A asi taky, že mu tě nenechám. To ho naštvalo nejvíc. Elen, proč zrovna můj brácha, sakra. Jak jste se zrovna vy dva dali dohromady?"
,,Ty jsi ale blbec." ulevila jsem si. ,,Jsme spolu, tak si na to zvykni. Teď ho musíme naložit a dopravit do postele. Odvez ho domů, k nám ho vzít nemůžu."
,,Takže to není vážný. Mezi váma." neptal se, konstatoval.
,,Jak jako vážný? Jako vážná nemoc? Něco smrtelnýho? Kdy je vztah vážnej?Alexi, ty se mi vážně zdáš." zašermovala jsem rozčileně rukama. ,,Nemůžu ho vzít k nám takhle, ne v tomhle stavu. Mamka ví, že někoho mám, ale ještě neví, kdo to je. Kdyby ho ráno viděla po tomhle a ještě k tomu bych jí ho představila, asi by měla infarkt."
Alex se opřel o futra a pořád se neměl k tomu, pomoct mi se svým bratrem. Založil se ruce před tělem a zkoumal mě pohledem
,,Jak dlouho jste spolu? Chci to vědět."
,,Dobrá. Je ti fuk, že se o tom s tebou nechci bavit. Jsme spolu skoro dva měsíce. Vlastně to celé byla jedna velká náhoda," uchichtla jsem se. ,,Rozbilo se mi auto a jeden kamarád mi doporučil servis. Tomášův. To jsem zjistila, až když jsem tu byla. Zakecali jsme se, vyměnili si čísla... Asi dva týdny jsme si jen psali, pak mě pozval na projížďku na motorce." pokrčila jsem rameny, jakoby by to bylo jasné.
,,Pořád balí holky na motorku a pořád mu na to skáčou. Elen, brácha je obyčejnej děvkař-"
"Přestaň!" vůbec ho nenechám dokončit větu. ,,Radši mi s ním pomoz. Doma si budeš muset poradit sám, je mi líto."
Konečně se odlepil ode dveří, každý si přehodil jednu Tomovu ruku kolem krku a společně jsme ho zvedli. Vůbec nám to neusnadnil, spíš jsme ho táhli, než že by šel. Po chvíli boje se nám povedlo vstrčit ho na zadní sedačky Alexova auta. Pozhasínala jsem v dílně i kanceláři, zamkla a klíče od servisu položila Alexovi do dlaně.
,,Snad ti v autě nehodí šavli." zadoufala jsem.
,,Elen..." Alex ke mě přistoupil tak blízko, aby mě mohl pohladit. Sklonil ke mě hlavu a já ucítila jeho rty na své tváři. Srdce mi v hrudi dělalo kotrmelce, zalapala jsem po vzduchu. Z jeho dechu jsem cítila mátovou žvýkačku.
Uhnula jsem hlavou a s hraným klidem řekla: ,,Nebo ať ji klidně hodí, třeba tě pak tohle přejde."