Mezi dnem a nocí ✓ [DOKONČENO]

Až po uši

Absolvovat  videohovor s Tomášem bylo vyčerpávající. Lhala jsem až se mi od pusy muselo prášit a ani tak bych si netroufla tvrdit, že mě neprokoukl, jsem totiž dost mizerný lhář. Vymyslela jsem si, že jsem zrovna řídila, když volal a bla bla bla, spoustu dalších keců. Dělalo se mi ze sebe špatně.
Tomáš se v tom naštěstí moc nerýpal, řekl mi v rychlosti pár zajímavostí z cesty, zalitoval, že tam nejsem s nimi, že mu chybím a odspěchal za partou, vyráželi někam na pivo.
Mamka mi během dne posílala info o průběhu cesty, teď už byly s Janou ubytované v hotelu a nadšené, také jí jsem poslala zprávu, aby věděla že i doma je vše v pořádku.
Uvařila jsem si kafe, sedla si s ním na terasu a přemýšlela.
Když jsem se začla vídat s Tomášem vůbec jsem nevzala v úvahu možnost, že by se Alex mohl z Anglie vrátit. Kdyby mě bývalo tohle byť jen napadlo, pravděpodobně bych se zamýšlela, co bude dál. Že se nevyhnutelně budeme v budoucnu potkávat a zcela jistě bych se do vztahu s Tomem nepouštěla. Teď jsem věděla, že Tomovi ublížím, i když on byl ten poslední, komu bych ublížit chtěla.
Pokud šlo o Alexe, tam jsem byla ztracená.
Věřila jsem, že všechno co mi řekl, je pravda.
Já si to tenkrát vypila do dna, nenáviděla jsem ho a myslela si, že to on mi vrazil pomyslný nůž do ledvin. Přitom Alexovi v úplně cizí zemi jistě taky bylo všelijak, když on věděl a já ani netušila, jak se věci ve skutečnosti mají.
Teď jsem se v tom plácala, na pokraji zamilovanosti a téměř neschopná rozumně uvažovat.
Alexovi rodiče na něj, na nás, tenkrát udělali parádní podraz a já vlastně neměla tušení, jak s nimi nyní vychází. Alex už mi naznačil, že kvůli nim s návratem do Česka nespěchal.
Vzala jsem telefon a napsala zprávu.

Elen
ODPUSTIL JSI RODICUM?

Netrvalo ani minutu a můj telefon začal vyzvánět.
,,Odpustil?" zeptala jsem se místo pozdravu.
,,To je trochu složitější. Odpustil, ale nezapomněl. Nikdy už bych jim nedovolil plést se mi do života a bylo by mi úplně jedno, jak dobře by to mysleli. I kdyby mi společnost nenabídla bydlení, našel bych si něco sám, abych s nimi nemusel být pod jednou střechou. Ale pořád jsou to moji rodiče."
,,Napadlo tě, co by řekli, kdybysme zase byli spolu?"
Alex se na druhém konci zasmál.
,,Ne, je mi jedno, co by si mysleli. Ale vím, že tenkrát nešlo o to, že by byli proti tobě. Nestojím na jejich straně, nechápej to špatně, ale jim šlo o to, že v jejich očích jsem nesměl propást takovou příležitost. Tak použili intriky a manipulaci. A jak by oni na nás reagovali teď vůbec neřeším. Asi by byli překvapení, ale to by byl čistě jejich problém."
Pocítila jsem někde uvnitř hrudního koše obrovskou touhu.
Raději jsem se rozloučila, nebyla jsem si jistá, že ze mne nevypadne pozvání, aby přijel.
Celý den jsem o tom všem přemýšlela tam a zpátky.  Po půlnoci mě zmohla únava a já spala bezesným spánkem jako zabitá až do rána.
Nedělní ráno bylo ještě slunečné, ale s přibývajícím dnem se začlo zatahovat, až nakonec spustilo mírné mrholení.
Odpoledne jsme strávily s Kačkou u nás v obýváku  a u lahve vína vedly klasický holčičí debaty.
Pondělí bylo šedivě zamračené, pršelo celou noc a ještě když jsem odjížděla do práce, proudy vody stále padaly z nebe.
V obchodě jsem se zhluboka nadechla a omamná vůně nového papíru a tiskařské barvy z knih zklidnila moji rozjitřenou a roztěkanou mysl.
Téměř celou noc jsem byla vzhůru. Nemohla jsem usnout a když už se povedlo, zdály se mi sny o klukovi se světlými vlasy a modrýma očima, sny tak živé, že jsem dokonce cítila jeho charakteristickou vůni a všechno se ve mně svíralo.
Zůstala jsem v práci asi o dvě hodiny déle, potřebovala jsem dohnat resty a hlavně prostředí mezi knihami byl pro mě balzám na duši.
Domů jsem přijela pozdě odpoledne a chtě nechtě jsem se musela dát do úklidu. Hora nádobí ve dřezu volala po umytí, dlažba v kuchyni zase po vytření a já se potřebovala zaměstnat.
Pustila jsem si rádio, aby mi to šlo lépe od ruky a chvíli se i dařilo.
Přesně řečeno do chvíle, než zazněly první tóny Klusovy písničky Nina.
Panebože.
Tak tohle byla rána na solar. První měsíce po Alexovo domněle podrazáckém odjezdu jsem tuhle písničku vůbec nemohla slyšet. Pokaždé jsem ji hystericky obrečela, protože text mi mluvil z duše. A teď byl opět aktuální.

"DNES V NOCI JSEM ZE SPANÍ KŘIČELA TVOJE JMÉNO,
JÁ VÍM, ŽE NEJSI RÁD, ALE NEJDE ZAPOMENOUT,
JAK PŘI KAŽDÉM SLOVĚ PŘIVÍRÁŠ VÍČKA,
PROSÍM, VYSLYŠ MOJI ZPOVĚĎ, UŽ JSME STARÝ NA PSANÍČKA."

Teď mi tahle písnička zase podrazila nohy. Doslova.
Kecla jsem si uprostřed kuchyně na zadek, zády se opřela o skříňku kuchyňské linky a křečovitě zavřela oči.

"JSI MÉ ÚZKO, JSI KREV Z ŘEZNÝCH RAN,
AČKOLI NECHCI, JSI VE MNĚ USCHOVÁN,
JSI ZVUK, KDYŽ PADNOU MI NA RETY SLZY MÚZ.
JSI MÉ ÚZKO, JSI KREV Z ŘEZNÝCH RAN,
JSI TEN, KDO VCHÁZÍ NEPOZVÁN,
JSI ZVUK, KDYŽ PADNOU MI NA RETY SLZY MÚZ."

Právě teď to bylo naprosto přesné.
Roky jsem se snažila přes Alexe přenést, protože ačkoliv jsem jsem si myslela, že mě prachobyčejně podrazil, pořád byl hluboko ve mě. V mém srdci, v mé duši.
A teď se vrátil, nepozván a nevítán.
A bylo to úplně jedno, protože teď jsem v tom byla až po uši. Zase.
Zoufalství z dnešní noci a všech minulých let se vydralo na povrch.
Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co dělám, vytáhla jsem telefon ze zadní kapsy šortek, našla ten správný kontakt a v rychlosti napsala a poslala zprávu.

Elen
MUZES HNED PRIJET?

Dřív, než jsem toho stihla začít litovat, mi přišla odpověď.

Alex
SAMOZREJME. STALO SE NECO?

Stalo. A nestalo. Nestalo se vlastně nic a vlastně všechno. Už jsem nepochybovala, věděla jsem, co chci. I když to bylo trochu špatný a trochu bláznovství.
Neutekla snad ani čtvrt hodina, já stále seděla na stejném místě, když se ozval zvonek.
Vystřelila jsem jako píchlá, ani jsem si znovu nenazula domácí pantofle, které jsem Bůh ví kdy ztratila z nohou.
Právě jsem otevírala vchodové dveře, když Alex vybíhal poslední schody.
,,Stalo se ně-"
Nenechala jsem ho dokončit větu, přitiskla jsem svá ústa k jeho rtům, můj jazyk si proklestil cestu dovnitř, nedala jsem mu šanci ani se nadechnout.
Rvala jsem mu tričko přes hlavu a zároveň rozepínala knoflík a zip jeho džínových kraťasů.
Alex se nenechal pobízet, zabořil jednu ruku do mých vlasů, druhou svlékal tílko, které jsem měla na sobě, na chviličku rozpojil naše ústa, aby mi jej mohl přetáhnout přes hlavu, opět naše rty spojil a v chodu svlékal mé kraťasy.
Do obýváku jsme vpadli už nazí, rukou na jeho hrudníku jsem nasměrovala Alexe na zadní část sedačky a když se zády opřel, rovnou jsem na něj nasedla. Byl v naprosté pohotovosti, vsunula jsem jej do sebe a naše pohledy se do sebe  vpily.
V tu chvíli neexistovalo nic a nikdo jiný. Byli jsme jen my dva, spojení v jedinou bytost.
I když Alexovi přicházely SMS a mě někde v chodbě vyzváněl telefon, jako šílený, okolní svět pro nás neexistoval. Přiváděli jsme se navzájem na vrchol extáze, tiskli jsme se k sobě, zpocení, udýchaní, naprosto uchvácení jeden druhým.
S orgasmem jsme se sešli ve stejnou chvíli a naše těla se roztřásla, zpocení a zadýchaní jsme zůstali k sobě přitisknutí.
Náš dech se pomalu zklidnil, tep získal normální rychlost, ale líbat jsme se nepřestali.
,,Nestěžuju si, ale nevysvětlíš mi to?" zašeptal Alex mezi polibky. Rukou jsem přejela po linii jeho čelisti a sjela na jeho krk.
,,Je třeba něco vysvětlovat?"
Alex mě k sobě přivinul a hladil mě po zádech.
,,Miluju tě. Nikdy jsem nepřestal."
,,I já tebe. Dám nám šanci začít znova."
Uprostřed dalšího našeho polibku zazvonil domovní zvonek, dlouze a neodbytně.
,,Někoho čekáš?" Alex se mírně zamračil, ani jemu nebylo vhod, že nás někdo ruší.
Když mi došlo, co je za den, věděla jsem, že jsme oba až po uši v nepříjemnostech.
Byla jsem tak vyvedená z míry a tak sobecká, že jsem si ani nevzpomněla, kdo má dnes přijet.
,, A doprdele...!"