Mezi dnem a nocí ✓ [DOKONČENO]

Nečekané setkání

,,Ahoj, Elen."
Hlas za mými zády bych i po několika letech poznala mezi milionem ostatních. Ztuhla jsem a opatrně se otočila, pro jistotu jsem se přidržela kliky mého auta, to aby to se mnou nešvihlo.
Vážně, pořád ho poznám.
,,Ahoj...? No ne...tebe bych tu nečekala..." vyšlo ze mne skřehotavě, až jsem se podivila, že mne vůbec mohl slyšet.
,,Jo, to chápu." usmál se Alex svým typickým trochu křivým úsměvem, vytáhl ruku z kapsy své kožené bundy a povědomým gestem si prohrábl kštici světlých vlasů.
Srdce se mi splašilo a nemohla jsem rázem chytit dech.
Co tu dělá? Na někoho čeká? Na mě snad? Nemůžu s ním mluvit, nemůžu a nechci. ,,Rád bych s tebou mluvil, Elen." potvrdil mé obavy, odlepil se od auta, o které se uvolněně opíral a vykročil přes silnici ke mně.
,,Ale já s tebou, Alexi, mluvit nechci. Dávno není o čem, nezůstalo nic, o čem bysme se my dva mohli bavit." mé prsty křečovitě sevřely klíčky od auta tak pevně, až se moje Octavia dálkovým centrálem odemkla.
Hlavou mi běželo, jak moc mu to i po pěti letech, které jsem ho neviděla, sluší. To byl dost podraz, přesně tyhle myšlenky by měly být až ty poslední.
Alex došel až ke mně a zadíval se mi do očí.
,,Elen, prosím. Potřebuju s tebou mluvit. Vím, že tenkrát jsem to posral, vím to. Chci vědět, jak se máš. Jak žiješ, jestli jsi šťastná...." Alex se natáhl po mě ruce a sevřel ji ve své dlani.
Pátravě jsem se ohlédla po našem rodinném domku, nechtěla jsem, aby Alexe zahlédla mamka. Nikde nikdo, zvláštní na páteční odpoledne.
Svou ruku jsem z té jeho nenásilně vyprostila, odhrnula si vlasy z čela a nervózně si olízla rty.
,,Alexi," promluvila jsem opatrně, nechtěla jsem, aby se mi třásl hlas. ,,Já s tebou nechci mluvit. Jestli ti to pomůže, tak se mám dobře. Mám práci, která mě baví a přátele, na které se můžu spolehnout." Své auto jsem znovu zamkla, klíče strčila do kapsy a nakročila směrem k našemu domu.
Doprčic, musím se rychle sebrat, běželo mi hlavou.
,,A taky... Vlastně se teď s někým vídám, je to poměrně nové, ale asi o mě fakt stojí. A je to někdo, o koho konečně asi stojím i já... Nevím, proč jsi tady, ale už za mnou nechoď, prosím tě." vychrlila jsem ze sebe a přeběhla z parkoviště na chodník, kde stálo zaparkované Alexovo Audi.
,,Jeden rozhovor, prosím. U kávy. Pak už tě nebudu obtěžovat. Vzájemně si to dlužíme." Alex byl neústupný a následoval mě k brance.
Krucinál, jestli ho uvidí mamka...
,,Ne, Alexi, já tobě nedlužím vůbec nic. A koneckonců ani ty mně. Je to pět let, všechno je pryč. Všechny rány už se dávno zahojily." zkusila jsem se pousmát, ale zřejmě ne moc úspěšně.
Alex se zhluboka nadechl a s ironickým pousmáním odpověděl: ,,Vážně? Tak proč utíkáš?"
Do háje, do háje, do háje.
Kdyby máma uslyšela hlasy a šla se podívat, nemohla by ho nevidět. Sakra, musela jsem ho odtud dostat pryč, mamka by se s ním v klidu nebavila....
,,Dobře, Alexi. Přijmu tvé pozvání na kávu, jestli tě to přesvědčí. Mé číslo ti dá Tom, tvůj bratr. Je to totiž on, s kým se teď vídám." řekla jsem s touhou ho šokovat.
Dle jeho reakce se mi to povedlo.
Alex zalapal po dechu a zamračil se, jeho světle modré oči potemněly.
,,Tak na to zapomeň!" zavrčel a sevřel obě dlaně v pěst.