1.

2.9K 56 0
                                    

Sedím v čekárně na ultrazvuk. Kolem mě jsou další slečny, které čekají na to, až na obrazovce uvidí svoje malé já. Většina má vedle sebe svoje nabíječe. Někdy zaznamenám jak na mě nechápavě koukají. Já mezi nimi totiž docela vynikám, hlavně věkem. Je mi 16 a jsem již ve dvacátém týdnu těhotenství. Dneska bych se měla dozvědět co to ve mě vlastně roste. Nevím jestli chci spíš holku, nebo kluka. Asi mi je to jedno, hlavně že to bude zdravý.

Koukám zrovna do mobilu na instagram, když se ozvou přicházející hlasy ze vstupních dveří. Ten jeden hlas je mi dost povědomý. Když zvednu pohled, koukám do očí, které bych teď chtěla mít vedle sebe. Je vidět, že mě tady nečekal a dost panikaří. Kdo by taky na jeho místě nepanikařil. Slečna se kterou tady je, si sedla hned vedle mě a on k ní. Z toho šoku, mi spadl mobil na zem. Chtěla jsem ho zvednout, ale on byl rychlejší a podal mi ho. ,,Děkuju" ,,Čakáte tu dlho?" Zeptala se mile ta slečna ,,Už půl hodiny." Usměju se na ní. ,,Som Kristína." ,,Izabel" Představím se taky a podám jí ruku.

S Kristýnou jsme se dali do řeči. Zjistila jsem, že i přes deset let věkového rozdílu si docela rozumíme. Povídáme si o nějakém tématu a po chvíli přišla na řadu otázka, na kterou jsem čekala už od začátku. ,,A ak sa môžem opýtať Izi, koľko ti je?" Koukla na mě s lehce trapným výrazem. Odpověděla jsem jednoduše. ,,Šestnáct" Usmála jsem se na ní a můj pohled na chvilku zabloudil k Jakubovi. Celou dobu mlčel a jen mě pozoroval. Já nemůžu za to, že jsem tady taky...

Rodinnej typKde žijí příběhy. Začni objevovat