Současnost
Kristýna už je také po prohlídce, všichni tři, vlastně všech nás pět vycházíme z nemocnice, směrem k Jakubovu autu. Už intuitivně jdu k dveřím spolujezdce, uvědomím si to teprve až když u nich stojím. Tímhle autem vzadu, jsem ještě nejela. Jakub odemkne auto, my nastoupíme já si sednu na zadní sedačky a rozjedeme se. Cestou si hlavně povídají oni, já vždy jen na něco odpovím ale pak zas hned otočím hlavu a koukám z okna a snažím se nebrečet. Lhala bych, kdybych řekla, že tahle situace mě nemrzí. Pořád k němu něco cítím, a pořád mě bolí koukat na to, že mi celou dobu lhal.
Zastavíme u mého domu. ,,Tak jsme tady." Povzdychne si Jakub a otočí se na mě. Já jen lehce kývnu hlavou a snažím se nějak dostat z auta. Najednou se na nás zaraženě koukne Kristýna a zeptá se. ,,Ako si vedel kam máš ísť, keď ti Iza nepovedala adresu?" Pozvedla na nás obočí a tikala pohledem. Tak tohle mi nedošlo. Seděla jsem tam zaražená a nevěděla co na to říct. ,,Zlato, ty jak sis šla pro jídlo, tak jsme se o tom s Izou bavili. Navíc, blízko odsuď bydlí Ivana s Michalem. Tak jsem věděl kam jet." Usmál se na ní a položil jí ruku na stehno, odtrhla jsem od toho pohled. Kristýna jen seděla, a nad něčím přemýšlela. ,,Kto je to Ivana a Michal?" Zeptala se nechápavě po chvilce. ,,Vždyť víš, Dominikovi rodiče, vždyť si je už jednou viděla.." Připomněl ji Jakub a na její tváři hrál zas vřelý úsměv. ,,Tak jo, já jdu." Řekla jsem, a začala se zas dostávat z auta. ,,Počkej, pomůžu ti." Usmál se na mě Jakub a vylezl ze svého místa. Pomohl mi z auta ven a šel semnou dál, až na pozemek domu, ve kterém bydlím. Zastavili jsme se u vchodu. To už jsme byli za keři, takže na nás Kristýna neviděla. ,,Díky za odvoz" otočila jsem se na něj se smutným úsměvem. ,,Není vůbec za co. Hele, a prosím, netrap se kvůli mě." Promiň Jakube, ale už se stalo... ,,Jasně" Zakývu lehce hlavou a otřu si oči, které se mi začínají plnit slzami. ,,Izí" Řekne sklesle Jakub, který chce ještě něco říct ale je přerušen mojí přicházející mámou. ,,Ahoj Jakube. Co ty tady?" Zeptá se ho překvapivě s upřímným úsměvem. Ona neví že on je otec, že on je ten, kvůli kterému se takhle trápím. ,,No, potkali jsme se, venku, tak jsem se nabídl, že jí hodím domů." Usmál se na ní se lží na rtech. Vždycky to prostě musí být on. co zachrání ostatní lidi... ,,To seš moc hodnej" S těmito slovy, moje máma odešla a tak jsme na místě zůstali zas sami. ,,Budu muset jít za Kristý, měj se hezky, musíme se někdy domluvit, abych s tebou šel na ultrazvuk." Usmál se a objal mě. ,,Mějte se hezky, a ty" Sklonil se na úroveň mého vypouklého bříška a chytl mě za ruku. ,,Maminku moc nezlob a dávej na ní pozor, když tady táta není." Po tváři mi stekla slza, nečekala jsem, že k němu bude tak hodný, že se nazve jeho tátou. ,,Promiň Izi" Koukne mi do očí, dá mi malý polibek na rty a odejde zpět do auta. Ani mu nestihnu odpovědět a je z mého dohledu. Slyším jen, zvuk vzdalujícího se motoru.
