Young & Beautiful (Larry Stylinson) CZ PŘEKLAD

Prolog

🎶1D-No Control (remix)🎶

Pokoj byl trochu moc propracovaně zařízený, voněl lakem a skoro sakra zářil v odpoledním světle. V podstatě jako by to byla reklama na dům a zahradu. Bylo to nádherné, jistě, se všemi medovými dřevěnými podlahami a krémovými zdmi, malebnými okny okořeňujícími každý pokoj a tím nejmasivnějším a nejozdobnějším nábytkem (ve stylu Baroka, pro lásku boží) sladěným v těch nejumělečtějších vzorech.

Bylo to luxusní a nóbl. A Louis to-abso-kurva-lutně nenáviděl.

Ne, protože by to nebylo pěkné -nebyl idiot - ale kvůli tomu, co to bylo. Co to znamenalo. Byl tu, mající dokonale únavně normální a ekonomicky zodpovědný život bez peněz svého otce (díky-pěkně), a dle dohody uzavřené mezi jeho nejdražší matkou a otcem, i přes ošklivý rozvod před několika lety, kde ten posledně zmíněný trval na tom, že Louis nastoupí na tu trapně nejprestižnější univerzitu, jakou Anglie může nabídnout.

Bez tlaku, samozřejmě.

Ještě lepší bylo, že jeho nejdražžší otec ani na vteřinu neodpružil a přistoupil na vnucení Louise do jednoho z nejvíc kompenzujících a luxusních apartmá, do těch, co zahrnovala spolubydlícího.

Takže.

Nejen, že byl Louis nucen nastoupit na školu úplně mimo jeho obor (protože byl tak trochu sociální motýlek v přirozeném světě, se zručností tvořit si příliš mnoho přátel, když nic jiného), teď byl ještě smluvně nucen sdílet SVŮJ prostor s nějakým nepříjemným snobským blbcem, co sere peníze a povyšuje se nad ostatní. (Ne, ještě svého spolubydlícího nepotkal a ani to nepotřeboval, aby si o něm udělal obrázek.) Louis se k takovým situacím nikdy moc neuměl stavět s laskavostí. Jeho matka vždycky říkala, že by jeho vznětlivý jazyk mohl být jeho pádem, jaký by nedokázal ohlídat. A 'hlídání' bylo něco, co Louis nedělal.

S žuchnutím, jaké se zdálo zvláštní v tom pěkném sestavení, Louis upustil z náruče svá zavazadla a dramaticky si povzdechl, když prozkoumával okolní prostředí. S lehce poetickým pocitem (protože tohle byla koneckonců úvodní scéna jeho vlastní tragédie) přitančil k oknu a vykoukl před sebe ven na starověké budovy porostlé břečťanem, zasazené v zářivě zelené trávě. Jeho pokoj byl zasazen do přízemí, což si znovu poznačil jako odporné. Jeho okna byla nastavená neskutečně nízko, poskytujíce snadný vstup každému oprávněnému ožralému vetřelci, jaký by tam mohl bez problémů vstoupit. Stačilo by přehodit nohu a byl by uvnitř.

Což bylo prostě excelentní.

Ne, že by Louis vlastnil něco co by ti zlodějíčci mohli chtít. (Kromě dokonalého stylu, laskavosti, a plné osobnosti. Nebudeme zmiňovat mravy a pevnou pracovní morálku. ) (Dobrá, převážně pevnou.)

"Oh můj bože," ozval se ode dveří ohromený hlas a Louis se otočil, aby uviděl svou mámu zírat na prostor kolem nich s otevřenou pusou a těkat očima, aby to všechno pobrala.

"Já vím. Je to trochu moc, co?" poznamenal Louis nedbale, ruce v kapsách.

"Je to..je to něco," vydechla s nízkým tónem a Louis nemohl přehlédnout tu hořkost, co ležela pod povrchem. "Tvůj otec má zajisté čich na ta 'nejokázalejší' místa." Pauza. "Když to zahrnuje vnímání veřejnosti."

Louis pozvedl obočí. "Ano, to Charles jistě má, že?" Odvětil delikátně, se speciálním důrazem na jméno.

Nikdy mu nijak zvlášť neseděl termín 'otec.'

S dalším nezaujatým pohledem ven z okna si povzdechl a přešel vpřed. "Notak, jen, prostě sem pojďme všechno nanosit."

Jeho máma kývla, pořád s otevřenou pusou a přimhouřenýma očima, než ho následovala ven ze dveří.

*

Odjela poté, co odtahali krabici po krabici do Louisova nového příbytku, temný karton kontrastující proti pozlaceným rámům od obrazů a lakovanému ebenu, jaký neměl ve školním apartmá z 21. století absolutně co dělat.

Vážně-proč zatraceně bylo všechno zlaté? Byla to univerzita, ne Versailles.

"Brzy se uvidíme?" zeptala se jeho máma než odešla, hlas balancující na pokraji slabosti.

Louis kývl, snažíc se co nejlépe odolat tomu neprotočit očima nad tím bolestivým přeháněním. Byl dobrý člověk, opravdu byl, - otvíral dveře starým dámám a to všechno- ale jeho matka měla sklon pro slabost a nadměrné vlastní rozptylování, něco co by si on ani jeho sestry nemohli nikdy doopravdy dovolit.

"'Jistě, mami. Budu zpátky než se naděješ. Jednou ráno se prostě vzbudíš a budu tam sedět u stolu a požadovat snídani."

"Nebo bych tě mohla přijet navštívit?" vyřkla s dětinskou nadějí.

"Mami," povzdechl si Louis, ovinujíc slova předstíranou trpělivostí. "Dám ti vědět, semestr ještě ani nezačal. Dobře?"

Kývla, smutné oči dívající se do těch jeho s prosbou.

Dobrá. Čas jít.

Bez prodlení, Louis kolem své matky ovinul netrpělivé paže. "Ještě jednou ti za všechno děkuju. Sbohem, mám tě rád." vtiskl jí ztuhlou pusu na líčko. "Říkej holkám že mi chybí, ale jen občas. Zakaž jim chodit ke mně do pokoje. A dávej na ně pozor, ano?"

Znovu kývla, stále se smutnýma očima. "Budu. Sbohem, Boo, budeš mi chybět, drahoušku."

"Radši už bys měla jet! Čas jsou peníze!" zněla jeho odpověď, ponořená v přespříliš uštěpačném tónu.

Jen chviličku se díval jak odchází, než se obrátil k práci co měl po ruce, s myslí pořád usazenou na zavazadly poseté zářivé podlaze.

Takže teď byl Louis sám, tváří v tvář zalepeným krabicím, okázalým zdem, jaké se mu vysmívaly, s jeho ne-designovýma botama, žadným spolubydlícím (zatím), a opravdu reálným tušením, že se utopí.

"No," zamumlal s popotažením, když si s beznadějí prohlížel své luxusní obydlí. "Předpokládám, že tady to všechno začíná."

- Vítám Vás u první přeložené části Young& Beautiful. Musím říct, že autorka má tedy sakra hojnou slovní zásobu a polovinu slov jsem tu neznala, takže to asi nejspíš bude zezačátku trochu oříšek *koneckonců ale jako vždycky, než si na ten styl daného příběhu zvyknu* a omlouvám se, pokud to místy nebude dávat smysl, každopádně rozhodně hodlám pokračovat a už jen z tohohle prologu jsem ultra nadšená a dává mi to takovou zvláštní tajemnou vibe, a je to neskutečně nadupané takovou zvláštní atmosférou, že u toho trnu už od začátku, and I highkey like it :3 Co na to takhle na poprvé říkáte vy?