Young & Beautiful (Larry Stylinson) CZ PŘEKLAD

27.2

Byly čtyři odpoledne, slunce svítilo, počasí bylo sice chladné, ale snesitelné, a Louis procházel Harryho dveřmi, na cestě přímo ze své poslední hodiny. Hodil svůj batoh do 'Židle Louisovy Tašky' (Je to neocenitelná starožitnost, víš," říkával Harry ledově, kdykoliv ji Louis tak nazval; a Louis se jen vždycky usmál, odrhnul si vlasy a opáčil, "pro svojí tašku bych nemohl čekat nic jinýho" což donutilo Harryho se zamračit a zasmát najednou ), vyzul si boty a rozzářil se, když Harry vzhlédl od svého stolu, kde si něco zapisoval do deníku - a to samotné posílalo po Louisově páteři teplo, to pomyšlení, že jeho citát je pořád tam, utajený a skrytý a nevyřčený - s jeho brkem a inkoustem.

"Co ti tak dlouho trvalo?" zeptal se Harry se zkrabaceným obočím a ohrnutými rty, slunce na jeho vlasech zapalovalo oheň.

Plápolání toho ohně se rozsvěcovalo pod Louisovými kožními buňkami. Protože Harry kvůli tomu, že Louis přišel pozdě ohrnoval rty a... A Louisovy kožní buňky hořely.

"Po hodině jsem mluvil s profesorem," usmál se, vyklouzávaje ze své bundy. "Chtěl jsem, aby mi zkontroloval referát." usmál se, stáhl si beanie a ulízl vlasy. "Ale myslím, že na mě má crush - trvalo mu to věčnost a vlastně mi pomohl jenom sotva. Upřímně si myslím, že jenom chtěl, abych vedle něj seděl."

Harryho obočí se zkrabatilo ještě víc."Měl jsi požádat mě," řekl, hlas dětinský a tak moc našpulený. Bylo to k popukání, nebo by alespoň být mělo. Ale z nějakého důvodu to Louise prostě zahřálo. Harry navrátil svou pozornost k papíru před sebou, opatrně namáčejíc brko v inkoustu. "Jsem brilantní, víš. "

Nad tím k němu Louis přešel a štípl ho do nosu, zatímco se mu sluneční paprsky vsakovaly do kůže. "Jsi hubatej," řekl a díval se na něj, ne-láskyplně. Nope.

Ten dotyk ihned roztavil Harryho špulení, nechávajíc ho se na Louise slunečně usmívat, obličej zářivý a otevřený jako dětská knížka.

"Máš dneska hodně učení?" zeptal se, položil brko a jen se ze své židle culil, sluneční světlo se na jeho zkroucených rtech třpytilo.

"Vlastně vůbec ne," odvětil Louis. "Takže," škrábal prsty vrch stolu, klouzaje očima po listech papíru před Harrym. "Napadlo mě, že by jsme mohli jezdit na kolech. Příšerně mi chybí kola."

Harryho úsměv přešel do úšklebku, než se s povzdechem zvedl od stolu. "Obávám se, že jezdím jen na starožitných kolech."

Louis nezaujatě přimhouřil oči. "No jasně že jo," poznamenal narovinu.

Harry po něm střelil zamračení. "Naštěstí," řekl ledově, než se jeho úsměv zase vrátil, nezastrašený. "Mám říct Burnesovi, aby je sem hodil?"

"Oh, no ovšem," odvětil Louis svým nejušlechtilejštím hlasem, a Harry k němu vrhl další zlostný pohled, zatímco se loudal k své ložnici, vypadajíc úzkoprse a nekonečně protáhle, v jeho těsných černých kalhotách a té nejčernější polokošili, vyhrnuté k loktům a odhalující jeho načmáraná tetování. Vlasy měl temné a vyčesané do výšky a jeho kůže byla průsvitně bílá a on byl...krásný. To byl prostě fakt. Harry byl krásný. Louis o tom nepřemýšlel, nezajímalo ho to, ale ano, Harry Styles byl krásný.

Samozřejmě.

"Chci ti něco zahrát," řekl Harry konverzačně, slova monotónní, vkrádající se do vzduchu jejich nejpomalejším tempem. "Napsal jsem pár písní. Pověz mi, jak jsou dobré."