Young & Beautiful (Larry Stylinson) CZ PŘEKLAD

5.2

Louis by opravdu neměl být tak moc překvapený, když byla tahle škola zdánlivě (zázračně) obývána jen těmi, které milují bozi. 

Tenhle kluk měl na sobě světle šedý oblek, skoro vlčí, s lososovým motýlkem a šálou v barvě šampaňského. Jeho vlasy byly jeden zářivý, vystylovaný chaos kudrlin jako čokoládová pěna na vrchu obličeje čínské panenky, kouřově zelené oči zasazené v slonovinové kůži —slonovinové kůži co znepokojivě kontrastovala s jedově červenými rty, jaké byly tak perfektně tvarované, že Louis zpochybňoval jejich pravost. 

Kluci upadli v překvapené ticho, každý pár očí se upřel na nově příchozího, včetně těch Zaynových, jak se celý pokoj rozzářil. Všichni okamžitě věnovali pozornost tomu chlapci, zřejmě potěšeni, že ho vidí. 

A Louis mohl říct, že si toho tenhle kluk byl vědom, mohl to vidět v pomalém mrkání jeho očí a klidu jeho pohybů, ale sotva je vnímal. Dokonce bez jediného pohledu jejich směrem, si ten cizinec začal odmotávat tu krémovou saténovou šálu z krku, šperky pokrytými prsty pomalu rozmotával tu složitou vazbu.

S očima upřenýma na té právě probíhající práci ten kluk v dlouhé, hudebně monotónní pomalosti řekl:

“Zdravím vás, mé malé květinky.”

Jeho tón byl v jednom samolibý i úsměvný, jako by přesně věděl co dělá a co říká. Tihle kluci byli jeho—byli krásní, a byli jeho kolekce.

A Louise to okamžitě naštvalo. 

Protože tenhle kluk, tenhle čistý, kudrnatý, zářivě oblečený vetřelec s motýlkem, co ani nemá slušnost pořádně pozdravit, pořád nikoho nevzal na vědomí, a místo toho okamžitě přešel na omluvu za jeho zpoždění. 

“Byl jsem zdržen na schůzce s jednou velmi…vstřícnou profesorkou.” řekl s takovou samolibostí, a jeho znepokojivě červené, malebné rty se ušklíbly.

Což jen ještě víc popohnalo Louisovo nepohodlí. 

Odvrátil oči od těchhle rtů, těchhle špatných rtů, co byly položené tak perfektně, jako by byly namalované na panence, prázdné od jakékoliv skutečné emoce nebo života. Místo toho se Louis prostě soustředil na ty ustálené pohyby toho kluka, když vzal za složitý uzel na své šále, oči stále soustředěné, jak mluvil nízkým, prudkým hlasem. 

“Říkal jsem jí, že nic nebudu stíhat! Bohužel jsem dnes měl svůj velmi atraktivní klobouk—ten béžový, co jsem měl když jsme jeli na Ibizu—takže nemůžu říct, že tu chudinku obviňuju. Jen další divák nejpyšnější životní ilustrace.” A jeho hlas byl rytmický a tak naprosto výsměšný, koutky jeho rtů se mu začaly kroutit do polovičního úsměvu, že Louis přemýšlel, jestli sám sebe bere vážně. Nebo jestli ho tak bere vůbec někdo v téhle místnosti.

Ale zřejmě ano, když se teď všichni  pobaveně chichotali a v nízkých tónech srdečně souhlasili.   

Co to sakra je?

Ten nejmenovaný kluk s uštěpačným úsměvem ihned vykročil k prázdné sklence od vína, co opuštěně stála na parapetu. Se stále přítomným úsměvem si nalil štědrou porci Pinot Meunier. Uprostřed porkačujícího ticha si lokl, pořád bez pořádného vnímání pokoje, zády k ostatním.  

A přesto ho sledovalo každé oko.

Včetně Louisova, jaký se díval znechuceně.

Ten kluk si byl vědom pozornosti, jakou dostával, vypadal, že cítí tu kontrolu, ale nestaral se. Kde Zayn seděl v čele stolu jako prohlášený vůdčí, ale užíval si samotu a sezení v pozadí ve stínu, se tenhle kluk zdál spokojený, vychloubající se svým samozvaným vůdcovstvím, zbožňující reflektor bez toho, aniž by doopravdy něco dal svým stoupencům. Byla to role, jakou si zdá se užíval a bral ji s tou největší lehkostí. Což ho oficiálně dělalo prvotřídným wankerem.