Young & Beautiful (Larry Stylinson) CZ PŘEKLAD

17.1

Po zbytek týdne, Harry doučoval Louise užitečnými a prospěšnými způsoby.

A Louis opravdu nevěděl, co v tom týdnu očekával, že se stane, po tom, co si mezi sebou vytvořili tak nějak mír, ale nebylo to...tohle.

A nebylo to tak, že by si představoval, řekněme, Harryho radostně otevírajícího dveře při Louisově příchodu a  postupujícího ke smání se nad všemi Louisovými vtipy a vyplivujícího jeho pevně uzamčená tajemství a brečícího ohledně toho, že se cítí odmítaný a omlouvajícího se za všechny jeho předchozí špatnosti. Ne, Louis si tohle žádným způsobem nepředstavoval, zajisté ne, protože by to prostě bylo podivné a neomalené a pořádně přehnané, hlavně když zvážíme, že ještě nebyli ani pořádní přátelé.  

Ale, stejně.

Harry se alespoň mohl začít…usmívat, nebo něco.

A jistě, jo, byla to jen hrstka dní, ale upřímně. Zayn řekl Louisovi, aby měl trpělivost, a kurva, jop, rozhodně bude potřebovat trpělivost, protože Harry byl zavrstvený, zavrstvený, zavrstvený v problémech a zdech a nepocitové únavě  a Louis si ani nebyl jistý,  jestli na něco z toho nezačal skákat.

Takže netřeba říkat, že ten první den poté, co se Louis omluvil a Harry to skutečně přijal, byl trochu zklamání. 

Louis ze svého bytu odešel dříve, (ne v naději, že by se nějak spojili nebo tak něco, nope) a zrovna zatáčel k Harryho koleji, připraven zdolat ty velké schody, jaké vedly do Harryho nádherného apartmá nad slunečnými zahradami, když byl ve svých stopách zastaven, nízké, muzikální dunění Harryho hlasu zachycující jeho uši. Hledal zdroj, těkal očima mezi procházejícími studenty oblečenými k dokonalosti, zvedajícími jejich Armani batohy do vzduchu, s podpatky klapajícími oproti starověkým chodníkům, a snažil se zachytit motýlka nebo hromadu učesaných kudrlin. 

Nakonec svůj cíl našel. Zářil ve slonovině a zlatu, jeho motýlek se blýskal pod podzimním sluníčkem, diamanty jeho hodinek svítily jako majáky,  a vypadal typicky směšně a roztomile zároveň, zatímco mluvil s krásnou dívkou s havranními vlasy v dlouhých, bledě žlutých šatech, a přejížděl svými prsty pod její chichotající se čelistí.

Usmíval se na ni dolů—tím úsměvem, jaký Louisovi svou prázdnotou a zlomyslnými těsnými koutky způsoboval chvění—a tiskl šepot do jejího ucha, jaký  z ní vynutil ještě drobnější, naléhavé chichotání, jak zbožně začala. Harryho úsměv s každým výdechem smíchu vzrostl a Louis si zřetelně pamatoval, že ho nenašel ničím jiným, než zlověstným.

A, tak nějak, prostě neuvěřitelně deprimujícím. A smutným. 

Ale taky otravným.

Po pár hřejivých stisknutích paže a koketních zdvořilostech doručených se spoustou zubů a ďolíčkem, Harry konečně poslal tu holku svou cestou a plácl ji po zadku, načež se zahihňala a odešla.

Což bylo přesně tehdy, kdy k němu Louis nakráčel.

Ve chvíli, kdy na něj Harry otočil obličej, se zbytky jeho bezduchého, pobaveného úsměvu ztratily a jeho oči se spojily s Louisovými. Ta falešná srdečnost, jaká předtím držela nadvládu nad  jeho obličejem, byla rychle nahrazena něčím...tišším, víc zkoumajícím a... rozechvělým? Nebylo to veselé, to ne, nebylo to ale ani falešné, takže to Louis považoval za dobrý začátek jejich hodiny.

“Louisi Tomlinsone,” pozdravil Harry, ale jeho hlas byl nevýrazný, a Louis by si opravdu rád myslel, že nebyl zaplněný něčím, co by se dalo rozpoznat jako zklamání, ale, dobře, byl.