Young & Beautiful (Larry Stylinson) CZ PŘEKLAD

13.2

Nakonec šel Louis Harryho hledat.

Protože absolutně nechtěl zůstat pozadu, a bylo mu nepohodlně a trochu špatně, a ten den byl příšerný, a opravdu se chtěl vrátit k sobě do bytu, jaký se najednou zdál směšně o dost méně nóbl, a chtěl kouřit, jíst a hrát videohry.

Sakra, v tomhle bodě by uvítal i to, jen jít domů a poslouchat Nialla, jak hraje na to zatracené piáno.

Takže Louis našel nepovědomé teritorium, nechávaje strohé ptačí klece za sebou, a nakonec Harryho našel (po směšném klepání na zavřené dveře, kdy skoro převrhl ty nevyčíslitelně drahé vázy, a nacházel tmavé pokoje, jaké byly pozitivně děsivé —jeden držel skutečné zatracené rytířské brnění, rezavé a všechno, zapouzdřené ve skleněné vitríně a stojící na vzdáleném konci pokoje, takže vypadalo jako skutečná hrozba) a vydechl úlevou nad pohledem na vysokého, ustaraného chlapce s telefonem natisknutým u jeho ucha.

Stál uprostřed velké haly v přízemí, s pěstí svírající svůj bok a skloněnou hlavou, mlumlaje hluboká a nesrozumitelná slova do přijímače.

Louis zachytil jen jedinou větu.

"Není tu."

A bylo to řečeno tak beznadějně, tak tiše, tak moc skoro-zabarveně-strachem, že Louis cítil, jak se jeho hrudník znovu propadá, stejně jako v ten den, kdy zakopl o jeho pokoj, slzy a to všechno.

A kurva.

Louis nebyl vybavený na to vypořádat se s tímhle klukem. Ne když se k jeho osobě zmítal v pocitech mezi otráveností, znechucením, zmatením a lítostí. A část něj to chtěla odstrčit a zapnout si mobil, zavolat Niallovi nebo své mámě nebo komukoliv, a jen chytit odvoz domů, zapomenout na dnešek a na Harryho Stylese a jeho pečlivě formulované věty a kapající mrkání ale, kurva, nemohl, prostě nemohl, takže Louis ustoupil zpět do stínů a čekal, až Harry zavěsí, jeho mysl bojovala s touhou závodit.

Protože kdo tu není? Koho Harry hledal?

Louis si myslel že by mohl vědět, mohl, ale nerozuměl tomu; bylo tu tolik otázek, a žádné zatracené odpovědi -- ta nejvíc pobuřující věc na světě, pro Louise--a tak nezačal zkoumat nebo rozebírat, jen čekal.

Harry po pár dalších mumláních zabrblal rozloučení, než pustil svou ruku podél těla, mobil stále v těsném sevření. Jeho hlava byla pořád skloněná, a jak se Louis nahnul dopředu, zachytil pohled jeho očí, jaké byly odhodlané, skoro šílené, a zapíraly tisíce emocí, jaké se zdály, že mu vybuchnou pod kůží.

Lousovu dlaň to přimělo ztuhnout.

"Tady jsi!" přistihl se zničehonic nahlas vyprsknout, neschopný jakkoliv déle sledovat to, co se dělo, vymezil se ze stínů a rozešel se směrem k Harrymu. Osvojil si jeho nejdrzejší tón, jeho nejuvolněnější končetiny a otráveně pozvedl obočí, pevně ignorující ty výčitky emocí, jaké ho uvnitř dráždily.

Protože, ne. Louis nebyl emocionální. A ne, nestaral se o ten svinčík, jakým byl Harry Styles.

Harry se otočil, jeho obličej ihned zamaskovaný, oči chladné a posuzující, když se usadily na Louisovi.

"Řekl jsem ti, ať počkáš," řekl, vsouvaje svůj mobil do kapsy.

"Já vím," řekl Louis jednoduše, posílaje mu přeslazený úsměv.

Harry ho na chvíli zkoumal, obočí na pokraji naštvání, než se opovržlivě zasmál a odvrátil pohled. Ale nebylo to ani zdaleka blízké tomu chladu, jaký Louis viděl předtím, a ucítil další výčitku.