Nevlastní bratr mafián

•22•

Jakmile jsem přitáhla otěže a kůň zastavil, všechny pohledy se konečně z edli od mrtvoly ke mě. Od Kylových můžu jsem si vysloužila uznalé pohledy a od těch toho neznámého vyděšený.

Ren se na mě že země smutně, ale zároveň veselé usmál. Nedokážu to popsat, ale ten pocit když se naše oči střetly bolel. A bolel hodně.

Seskočila jsem z koně a vrhla se k němu. "Rene notak nemůžeš mi tohle dělat, nemůžeš zemřít když už jsem tě konečně našla. Celý život jsem neměla nic. A teď konečně mám bratra tak mi ho neber smrtí!"

S brekem jsem se mu zhroutila na rameno, na to druhé než měl prostřelené. Na zátylku jsem cítila jeho ruku jak mě hladí ve vlasech a jak mi po krku pomalu teče kapička jeho krve, která potom našla cestu vzduchem až na jeho tváři, vzhledem k tomu že jsem zvedla hlavu abych mu viděla do očí.

"Neboj sestřičko. Slíbil jsem že se o tebe postarám a to taky dodržím." Jeho obličej povolil, už neodrážel žádnou bolest. Jen radost z vítězného boje.

Přes pláč se mi na tváři vykouzlil úsměv. Lidi okolo pomalu zvedali ruce k hlavě. Salutovali. Nám. Sobě. Mrtvým. Tomuhle příběhu.

Příběhu který se dobral šťastného konce i přes všechny jeho zápletky.

No a jak že jde život ode dneška dál? Začala jsem jezdit 300 km/h i mimo německé dálnice a když mě zastaví policie prostě je odprasknu. A víte vy proč? No každý se přece učí od starších ve své rodině. Já samozřejmě taky. Tudíž jeho zvyky, moje zvyky. A to pěkně prosím protože...

...můj nevlastní bratr je mafián...