přeci jen jsi to ty

22 kapitola

Ten den jsem šel ještě domů abych tátovi řekl, že teďka pojedu se Scottem na 5 denní výlet, aby o mě neměl strach. Těch 5 dnů myslím, že ještě 2 dny budu mít odpočinek po boji. Snad to bude boj a ne něco jiného. Pak jsem jel zpátky k Derekovi a naši smečce a začli jsme trénovat. Lydie se mi zkoušela dostat znova do hlavy, ale já ji tam nesmím pustit. Takhle by to mělo fungovat na něho. Nesmí se mi dostat do hlavy. Musím mu ji nezpřístupnit. Musím ji nechat uzavřenou. Párkrát jsem sice upadl do bezvědomí, ale nebylo to tak strašné, jako ty předešlé upadnutí. Teď už jsem totiž nevykřikoval. Jenom jsem jakože "usnul" a pak se zase "probudil". Po pár pokusech se mi ji opravdu dokázalo uzavřít a Lydie se tam nemohla dostat. Byl jsem rád, že se to podařilo. Další trénink byl bojový. Musím se naučit používat svoje schopnosti, abych je popřípadě mohl použít proti němu, pokud by oživl. To se mnou trénoval Isaac. Nikdy jsem ho neměl moc rád, ale v tomhle byl dobrej. Jakože dobrej v boji......... Chápete co myslím ne? Prvně dál přede mě žárovku. Já nechápal proč ji donesl, ale hned se mi dostalo vysvětlení. Musím ji vysát energii. Nevím, kde ji stihnul zapnout, ale už svítila. Zapojil jsem svoje schopnosti a zkoušel jsem vysát elektřinu. Prvně se mi to nepodařilo a roztříštila se. Při druhém pokusu už se mi to podařilo a pokoušel se mě ovládat on, takže jsem pak padl na kolena a jen tak tak jsem dýchal. Pak při třetím pokusu už se mi to podařilo bez problémů.

,,Teď ji do sebe vsaj" řekl Isaac.
,,A to mám jako udělat jak? Jen tak tak ji dokážu držet v takovéhle podobě!" vykřiknu na něho.
,,Vole jsem snad nějaký nogitsune expert?! Já nevím, prostě něco udělej!" vykřikne zase on na mě. Zkoušel jsem nějak vnímat elektřinu a nějak se mi ji podařilo vsát do sebe. Byl jsem rád, ale furt jsem nevěděl, co chce se mnou dělat.
,,Teď ji proti mně vystřel"
,,COŽE?! TO TĚ MÁM JAKO ZABÍT?!" on fakt není dobrý učitel.
,,Já uhnu neboj"
,,Fajn" řeknu a pokusím se proti němu použít elektřinu. Na třetí pokus ji fakt vypustím a trefím ji do stromu, kde to udělá menší vypálenou díru.
,,Wau, tak to jsem nečekal" řekne a já stojím s otevřenou pusou.
,,To já taky ne" řeknu. Po chvíli dojdeme k ostatním a řekneme, že jsem nějak v celku připravený. Vím, že to nestačí, takže toto bude víc jak těžké. Scott říkal, že se ho mám pokusit aspoň oslabit. Mám ještě pár hodin, než začne to nejhorší. Mám čas na Dereka. Usměji se a jdu za ním.
,,Dereku?"
,,Ano?"
,,Máme teď čas pro sebe. Nechceš něco podniknout?" ví, co mám na mysli. Šibalsky se usměje.
,,Fajn, tak já vsechny vyženu. Ty jdi do pokoje a čekej na mě. Nevyslíkej se." řekne a políbí mě. Já se usměji a běžím do pokoje natěšený jak malé děcko. Toto bude po dlouhé době, co na něho sáhnu. Konečně!

Po chvíli přijde za mnou do pokoje a zamkne. Než stačím cokoli udělat už se na mě nalepí a začne mě líbat. Já začnu spolupracovat. Sáhne mi pod tričko a začne mi mnout boky. Já mu taky sáhnu pod triko a začnu mu hladit záda. Otřeme se rozkrokem o sebe a vzdychneme. On mě pak povalí na postel. Svlékne mi tričko a já jemu. Začne mě líbat po krku a vytváří mi značky. Začnu vzdychat. Něco se ale náhle pokazí. Začnou se mi rýsovat drápy a Derek si toho všimne. Odtáhne se.
,,Stilesi já...já se omlouvám n-nechtel jsem, promiň" začne se rychle omlouvat.
,,Dereku, to je v pohodě, chtěl jsem to já, ale teď prosím běž, toto není vhodná chvíle." řeknu, protože se mě snaží ovládnout. Pokazil jsem to.
,,Běž p-prosím pro Scotta a Petera...." řeknu a on hned běží za nimi. Bolí to. Bolí to, jak mě chce pohltit. Musí mě dostat k ocelím a připoutat mě, abych neutekl a neudělal hloupost, které bych později litoval. Po chvíli přiběhli.
,,Stilesi, co se děje?" ptá se rychle Scott. Přes všechnu bolest se snažím aspoň něco vykoktat.
,,S-snaží.....se.....m-mě ov-vlád-dnout."
,,Petere, chytni ho a pomož mi ho zvednout" rozkáže Scott a Peter mě podebere.
,,Zaveďte mě do sklepení a připoutejte mě na ocelové želízka" rozkážu a oni poslechnou. Odnesou mě tam a rychle mě připoutají, protože za chvíli už mě ovládne on. Připoutají mě a já jim řeknu, ať se rychle schovají, protože tohle nebude procházka růžovým sadem. Upadnu do bezvědomí a ocitnu se v bílé místnosti s mým druhým já. S tím zlým já.
,,Dlouho jsme se Stilesi" řekne. Otřepu se.
,,Co chceš udělat?" zeptám se ho.
,,Zničit všechny lidi v tvé smečce, ale musíš mi pomoct"
,,Ne! To neuděláš! Klidně si zabij mě, ale je ne! Je nech žít!" křičím na něj.
,,Fajn, jak chceš, budeš se dívat, jak umírají, ale celou práci svedu na tebe! Bude to tvá chyba, která tě bude užírat celý život a budeš mít na starost několik smrtí!" tím skončí svůj proslov a já se vracím do reality. Akorát mé tělo neřídím já. Řídí ho on. Nogitsune. Odpoutám se od těch želízek a promluvím do ticha.
,,Všichni tyto dny zemřete!"