War of Ketterdam

#12

Z pohledu Annie Shine:

Rameno mi tepalo a příšerně mě bolelo. Spěchala jsem ulicemi domů. Všude bylo obrovské množství strážníků městské hlídky a vojáků? Co ti tady dělali?

Dívala jsem se kolem sebe a byla svým způsobem zmatená. Kolik je sakra hodin? Kde přesně teď jsem? Nějakým způsobem jsem se dostala do ulice, kterou jsem dobře znala, ale trvalo mi to možná skoro hodinu. Jakmile jsem zahlédla Burzu, věděla jsem přesně kudy. Držela jsem se za ruku, která mě bolela. Jakoby to držení mělo nějak pomoct. Měla jsem svým způsobem pocit, že nejsem při plných smyslech. Chvilku jsem viděla rozmazaně, ale to jsem rychle zahnala.

Pokračovala jsem k sídlu rodiny Shine. Ulice byla celá osvícená světlem z pouličních lamp a nikde nikdo. Kdo by nejspíše v tuhle hodinu chodil ven? Všechny domy měly zhasnuto a jejich obyvatelé spali až na jeden dům. Až na náš dům. Zrychlovala jsem kroky, abych tam byla co nejdříve. Začínala mi být celkem velká zima a chtěla jsem najít vazalku, aby mi pomohla od bolesti ramena. Ta bude mít teda radost obrovskou, že jí budu kvůli něčemu budit v.....? Sakra nevím kolik je? Šla jsem spát kolem desáté večer. Podívala jsem se na své zraněné rameno. Pořád jsem cítila v nose ten smrad spáleného masa. Část oblečení byla spálená a já měla strach, aby část té látky nebyla i v té ráně.

Když jsem vyšla z místa kde mě Gaia držela, první věc, co jsem udělala, bylo, že jsem si utrhla rukáv. Stejně byl z části spálený a držel jen na části.

Dvacet kroků, Devatenáct.... Otevřela jsem bránu a zase ji za sebou zavřela. Už jen kousek... Otevřela jsem dveře do sídla. Vevnitř, na hlavní chodbě se svítilo, ale nikoho jsem nezahlédla. Zavřela jsem dveře a rychle přešla k zrcadlu. Chytila jsem se poliček před ním a na chvíli zavřela oči. Ne, že bych se bála toho, co v zrcadle uvidím, ale přepadla mě nevolnost. Tak jsem na chvíli zavřela oči a pak je znovu otevřela a pohlédla do zrcadla. Měla jsem lehce rozcuchané vlasy a moje černá košile na spaní byla bez jednoho dlouhého rukávu. Rameno jsem měla rudé a už od pohledu působilo bolestivě. Neodvážila jsem na něj sáhnout. Zbabělče.

Odvrátila jsem oči od zrcadla a pomalu se od něj vydala pryč kde schodům do patra. Když jsem stála na prvním schodu nahoru. Ozval se ze shora hlas: ,,Annie? Jsi to ty?"

Zvedla jsem hlavu nahoru a uviděla otce. Stál tam jako vždycky v obleku co nosí členové Obchodní Rady. ,,Tati.. Bolí to," zašeptala jsem. Držela jsem se pořád za ruku, i když jsem věděla, že to nijak nepomůže.

,,Co?" zeptal se otec a já vyšla o několik schodů výše, aby to tedy viděl lépe.

,,Kdo ti to udělal?" vyptával se dál, když jsem byla asi tak v polovině schodů.

,,Gaia," odpověděla jsem popravdě. I kdybych mu řekla něco jiného, umí si dát dvě a dvě dohromady. Pokračovala jsem pomalu za ním. Nezklam mě, Shine. Pro ten rozpis si přijdu a hodilo by se, kdybys zjistila, kde jsou moji lidé, ozvala se mi v hlavě slova, která mi Gaia řekla. Měla jsem pocit, že otci ztvrdly rysy v obličeji.

,,Dojdi si za hojičkou," řekl.

,,Nechci jí otravovat v tuhle hodinu." Netušila jsem sice, kolik bylo, ale rozhodně bylo dávno po půlnoci.

,,Běž za ní, dá ti to do pořádku," trval na svém.

,,Třeba to do rána přestane bolet a zajdu za ní až ráno. Nechci jí kvůli tomu rameno budit," vyšla jsem schody a stála jen a jeden schod níže něž byl on.

,,Od toho jí platím," namítl.

,,Nechci nikoho otravovat," zavrtěla jsem hlavou. ,,Ani tebe ani nikoho jiného." Pokrčila jsem lehce ramena a v té chvíli jsem toho zalitovala. Zraněním ramenem se mi prohnala ostrá bolest. Zkřivila jsem obličej bolestí.