War of Ketterdam

#15

Zahrada Sídla se hemžila strážníky Městské hlídky. Máminy růže byly nenávratně zničeny, zlámány, pošlapány stejně jako zbytek jejích rostlin. Bolelo být tak blízko a zároveň tak daleko od domova. Nemohla jsem přijít k brance a jen tak vejít dovnitř, ale mohla jsem ze vzdálenosti dvaceti metrů ho pozorovat. Něco se mi na tom celém nezdálo. Strážníci zůstávali jen venku, nikdo nevešel dovnitř a když ano, tak zaklepal. Nastěhoval se tam snad někdo z Rady? napadlo mě. Jinak jsem si chování Městské hlídky nedovedla vysvětlit. Otevřely se dveře a na zahradu vešla mladá žena. Měla na sobě zelené šaty. Zastavila se přede dveřmi a zvedla oči k obloze. Nadechla se smradlavého ketterdamského vzduchu, ale nevypadala, že by jí byl nijak odporný. Odvrátila jsem zrak. Žena musela být z nového domu unešená, pokud dokázala ignorovat zápach Barrelu. Možná jsem si toho, co jsem měla, měla vážit víc. Možná jsem neměla brát všechno jako samozřejmost. Možná...

Sevřelo se mi hrdlo. Snažila jsem se nadechnout, ale nemohla jsem. Věděla jsem, že přijdou. Nenapadlo mě, jak se jinak dostat k Temnyjovi než takhle. Doufala jsem, že se Sturmhond nemýlil, když si myslel, že mě chce Temnyj, abych mu našla Alinu Starkov.

Zvedla jsem ruce nad hlavu na znamení, že se vzdávám.  Neviděli mi do tváře ani já neviděla jim. Seděla jsem na okraji střechy a oči jsem měla upřené na svůj dům. Hrdlo povolilo a já zalapala po dechu.

,,Doufám, že se nebudeš snažit zdrhnout," pronesl hrubý mužský hlas se silným ravským přízvukem.

,,Čekala jsem na vás," odvětila jsem a zvedla se na nohy. ,,Doufala jsem, že vás napadne, že bych mohla být tady."

,,Co změnilo váš názor, slečno Rollins," zeptal se druhý muž. Oba muži měli na sobě červené kefty s černým vyšíváním na ramenou a po okrajích. Smrtiči.

,,Něco potřebuju a vy taky něco potřebujete," pokrčila jsem rameny. ,,Minule jste mě nezastihli zrovna v dobré náladě a zabití jednoho z mých spojenců vám taky zrovna na důvěryhodnosti nedalo."

,,Vytahoval nůž," namítl ten, co mluvil jako druhý. Jeho kerština byla téměř bez přízvuku. Zněl skoro jako by se tady narodil. ,,Jsem Chris mimochodem, tohle je Ivan."

Přikývla jsem. ,,Nůž?" zvedla jsem obočí.

,,Ano...," potvrdil Chris. ,,Byl nervózní, jeho tep vyletěl a ..."

,,Ten hajzl," zamumlala jsem.

,,Nebyl to tak docela spojenec, řekl bych," řekl Ivan.

Nadechla jsem se a vydechla. Pokud mě zradil Jonathan, kdo z vězňů z Morny mi je doopravdy věrný? Možná bych se jich měla zbavit dříve, než uzavřou spojenectví s Obchodní radou všichni, pokud už to neudělali. ,,Chtěli jste si promluvit?" změnila jsem téma.

,,My ne," zavrtěl hlavou Chris. ,,Máme tě za někým dovést."

,,Za Temnyjem?" ujistila jsem se.

Ivan se nervózně ošil a rozhlédl se, jako by nás mohl někdo na střechách slyšet. Měl ruce připravené, aby v případě, kdyby byl někdo v doslechové vzdálenosti, aby se ho rovnou zbavil. Žádní svědci. ,,Ocenili bychom diskrétnost. My všichni."

Chápavě jsem přikývla. ,,Jistě, jak chcete."

,,Schováváme se před ravskými úřady... Vlastně i před Fjerdou i Šu Hanem a jsem si jistý, že Kerch by udělal cokoli, aby zůstal s jejich obchodními partnery zadobře. Obchod je pro vás vše," vysvětlil Chris.

,,Je to jediná posvátná věc v této zemi hříchu," pousmála jsem se. ,,Fajn, takže teď mě vezmete za ním?"

Ivan s Chrisem se na sebe zmateně podívali. ,,Většina lidí by se snažila setkání s ním vyhnout," řekl Ivan.

,,Nejsem většina lidí," zavrtěla jsem hlavou. ,,A nemám zrovna času nazbyt. Za tři dny mají popravit moje lidi."

,,Tři dny říkáš? Tak to bys neměla ztrácet čas," ušklíbl se Chris.

,,Ztrácím čas žvaněním s vámi. Tohle nás nikam nedostane. Potřebuju mluvit s bývalým generálem Druhé armády."

,,Pochop, že musíme být diskrétní," zvedl Ivan ruce. Cítila jsem se najednou ospalá. Podlomily se mi nohy a poslední, co jsem vnímala, byl Chris, který mě zachytil, než jsem dopadla na rovnou střechu.

************

Seděla jsem na dřevěných schodech. Kolem mě stáli muži a ženy v keftách všech barev. Zamrkala jsem. Neměla jsem tušení, kde jsem byla. Podle toho, jak zdi domu zevnitř vypadaly, odhadovala jsem, že dům stojí buď v Dělnické čtvrti, nebo v Lidu, ale mohl to být i Barrel nebo Morgue.

Cítila jsem se slepá. Rozhlédla jsem se po místnosti a zoufale hledala možnosti úniku. Neexistovaly. Bylo tu moc griš. Díry ve zdech, kde by měly být okna, byly zazděny a jediným východem se tak staly dveře, v nichž stála blonďatá smrtička.

,,Vítej zpátky," řekl Chris a podal mi klobouk. Vzala jsem si ho od něj a nasadila si ho na hlavu. Zhluboka jsem se nadechla. To zvládnu.

,,Taky jste mě mohli varovat, že skončím v bezvědomí," opřela jsem se o zábradlí a pokusila se vstát.

,,To bych nedělala," prohlásila hnědovlasá hojička, která stála dva kroky za Chrisem.

Ignorovala jsem ji a zvedla se ze dřevěných schodů. Zamotala se mi hlava. Zapřela jsem se o zábradlí a počkala, než to přejde. V patře nade mnou se ozvaly schody a na schodech se objevil Ivan. ,,Očekává vás, slečno Rollins."

Otočila jsem se k němu a přikývla. Pustila jsem se zábradlí a pomalu vyšla schody. Cítila jsem pohledy všech griš v přízemí na mých zádech. Ztěžka jsem polkla a udělala další krok po schodech vzhůru.

Už nešlo couvnout. Nešlo to už od chvíle, kdy jsem se postavila na střechu a rozhodla se čekat na jeho griši, až pro mě přijdou. 

Další krok.

Nejhorší bylo zjištění, že mi zachránili život a já bych jim měla být dlužná. Nepochybovala jsem, že by se to Duchovi Ketterdamu povedlo. Spustila jsem obranu, začala jsem věřit příliš mnoho lidem a to byla chyba. V Ketterdamu můžeš věřit jen v samu sebe, řekl mi jednou otec. Naučil mě, že mám věřit jen jemu a když mě zradil i on, možná jsem hledala někoho jiného, komu bych mohla věřit. Byla to chyba a už se to opakovat nebude. Byla jsem slabá.

Zamlžilo se mi před očima. Sevřela jsem zábradlí a udělala poslední krok do patra. Kdyby tam nebyli, válka o Ketterdam by skončila a všichni bychom byli mrtví. Chybělo jen málo...

Podívala jsem se Ivanovi do očí. Kývl směrem ke dveřím na konci chodby. Přikývla jsem. Položila jsem ruce na pistole u mého pasu. Věděla jsem, že proti němu mi budou k ničemu, ale pomohlo mi to se trochu uklidnit. Nechtěla jsem vědět, co všechno museli z mého tepu vyčíst korporálčici stojící dole. Museli vědět, že jsem vyděšená a žádná výraz na mé tváři to před nimi nemohl skrýt.

Položila jsem ruku na kliku s stiskla ji. Dveře zavrzaly a já je pomalu otevřela. Seděl za stolem. Za ním se vznášela stínová postava dvakrát vyšší než já. Něco se ve mně hnulo. Všechna nervozita opadla. Cítila jsem přítomnost něčeho blízkého. Skoro jako bych potkala po dlouhé době bratra. Svraštěla jsem čelo a nadechla se. Zahnala jsem ty pocity. Vstoupila jsem do Temnyjovi místnosti a zavřela za sebou dveře.

,,Prosím posaďte se, slečno Rollins, je mi potěšením se s vámi konečně setkat," řekl bývalý generál Druhé armády. ,,Myslím, že toho máme na probrání spoustu."