Please stay (brave) [LS, CZ]

4.

S posledním školním zvoněním jsem se zvedl a tiše opustil třídu. Do uší jsem si dal sluchátka a vydal se hned ze školy do nedaleké pekárny. Měl jsem to tam moc rád. 

Jakmile jsem otevřel dveře, hned se na mě vrhla jedna ze zaměstnankyň. 

„Harry! Konečně ses zase ukázal, ty uličníku!" 

„Taky jsi mi chyběla, Berto." zvolal jsem vesele a obejmul starší dámu. Konečně jsem tu zas mohl být. Tahle pekárna byla jedním z míst, kde jsem se cítil jako doma, bezpečně a vítán. Tedy víc než doma. Tam, kde bydlím, tam se tak dobře necítím. Tady se usmívám, aniž bych něco předstíral. Všechny dámy jsou tu tak hodné a Berta ze všeho nejvíc. Navíc je tu vlastně pořád. Doma se prý nudí a tady si má alespoň s kým povídat. A když musí na dovolenou, protože je protizákonné pracovat bez nich, je z toho celá mimo. 

„Jak sis užil Vánoční prázdniny? A co jsi dostal za dárky?" 

„Už nejsem malý, Vánoce mě tolik neberou." odvětil jsem méně nadšeně, jelikož mi Berta nechtěně připomněla celou mou komplikovanou situaci. Něco málo o mně věděla (pravděpodobně nejvíc ze všech ostatních lidí) a možná i proto se mě vždy snažila tak moc rozveselit.

„Ale no tak, Harry! Vánoce jsou pro lidi každého věku!" šťouchla mě přátelsky do žeber.

„Dobře, dobře. Užil jsem si je, ale to ležení doma není pro mě." lhal jsem.

„Ty jsi byl vždycky takový, Harry." usmála se starší paní a stiskla mé rameno svou rukou. Znala mě od mých čtyř let. Jednou jsem se potuloval v létě po nedalekém parku a našel na zemi pár drobných. No a nenapadlo mě nic lepšího, než si koupit něco v pekárně. Jenže před ní seděl bezdomovec. A mé nezkažené dětské dušičce se nedělalo dobře nad pomyšlením, že bych si měl něco koupit a nic mu nedat. A tak jsem koupil co největší chleba jen pro něj. Když jsem mu ho dával, všimla si mě Berta. Pozvala mě dovnitř na malý zákusek a řekla, že jsem statečný mladý muž. Ten pán byl opilý, ale víc o něm nevím. Kdo ví, kde je mu konec. Každopádně jsem mu vděčný, že mi pomohl najít cestu k někomu takovému, jako je Berta. Navíc mi zařídil celkem pěknou brigádu. „A teď povídej, co ti dali vaši." dodala ještě.

„Dostal jsem fotbalový míč, kopačky a nějaké sportovní oblečení, které je mi stejně malé. Sestra mi koupila pastelky, různé tužky, nový skicák a sadu barev." 

„To mě mrzí, Harry. Nedají si pokoj, viď? Ale Gemma to alespoň trošku zachránila, ne?" 

„Jo, Gemma mě překvapila. Co jsi dostala ty?" usmál jsem se, ale myslím, že mé oči vypověděly o mých emocích víc než dost. 

„Vnoučata mi nakreslila krásný obrázky. Pak ti je někdy ukážu! A jinak nějaké knížky, pletení a papuče. To víš, už mě chystají na izolaci doma. Chtějí, abych tady skončila, ale mně se nechce." mrkla na mě. 

„Kolik že je tvým vnoučatům?"

„Čtyři a pět let. Jsou sladcí!" 

„To je krásný, mají štěstí, že mají za babičku tebe." 

„Ty jsi lichotník. To tvé děti budou mít štěstí!" 

„Myslíš, že nějaké budu mít?" 

„Určitě! Najdeš si toho pravého a adoptujete si miminko. Budete krásná rodinka, věř mi." 

„Mám tě vážně rád, Berto." na tváři se mi usadil pravý, nefalšovaný úsměv. Dlouho jsem se takhle neusmál. 

„A já tebe, Harry." objali jsme se. 

„Jdeme pracovat, ne?" zeptal jsem se a Berta kývla. Podala mi zástěru a vrhli jsme se na to.

Hezkou neděli přeju! Doufám, že se máte dobře. 

Upřímně mě samotnou překvapilo, že jsem kapitolu nevydala už 12 dní... Čas letí jako šílený... Nechápu :D

Anyway... Další vyjde ve středu/čtvrtek. ;)