Please stay (brave) [LS, CZ]

I7.

Nastal den D. Louis mě původně nechtěl zvát na svatbu, abych nemusel sledovat, jak si bere někoho jiného. Ale já nesnesl pomyšlení na to, že bych sem nešel. Právě teď jsem seděl v první řadě na bílých židlích úplně u kraje dál od uličky. Louis stál zády ke mně. Tedy... Teď, když začala hrát hudba a všichni zmlkli, se otočil bokem. Jinak bude zády. 

Vypadal fantasticky. Oblek mu sedl vážně skvěle. Jediné co na něm nepůsobilo dobře, byl utrápený výraz a kruhy pod očima, které se sice pokoušely ještě pár minut zpět zakrýt makeupem, ale i tak byly vidět. 

Všichni se otočili na nevěstu v nádherných bílých šatech se závojem přes obličej a mě píchlo u srdce. Rozplakal jsem se jako když se luskne prsty. Plakal jsem tiše a myslel, že mě nikdo nevidí. Omyl. Paní, která seděla vedle mě mi nabídla kapesník. Vedle byly pak pravděpodobně její děti. Samé dcerky různého věku. Pak asi její manžel, který měl vedle sebe z druhé strany ještě syna. Ten byl maličký, stejně jako jedna z dcer.

„Děkuju moc." šeptal jsem, pokusil se o úsměv, ale nešlo to. 

„Jste dojat?" odpověděla tiše a otočila na mě svou tvář. Taky plakala. Na tváři měla lehký úsměv, ale její oči byly plné bolesti. Jen jsem pokýval hlavou. Nevěsta už byla skoro u nás. 

„Jaký vztah máte s Louisem?" ptala se dál a hleděla před sebe.

„Jsem jeho... Jeho kamarád." 

„Nikdy mi o žádném neřekl. Každopádně musíte být speciální, když vás posadil úplně dopředu." 

„A vy jste?"

„Louisova matka." neměl jsem nejmenší tušení, co bych měl říct. Přemýšlel jsem, čím si tahle žena musela po boku svého muže projít. A napadly mě jen samé drastické scénáře. Naštěstí už nevěsta došla až k Louisovi. Otřel si oči. Jistě byly zas plné slz. Ona si sundala závoj z obličeje a nebyla na tom jinak. Plakala, ale na tváři měla nasazený nucený a pilně trénovaný úsměv. Byla moc hezká, taková princezna. Bodlo mě u srdce. Už zas. 

Celý obřad jsem nevnímal. Vím jen, že oddávající pořád mluvil, Louisova maminka plakala a svým malým dcerkám pořád říkala jen: „To nic, jsem v pořádku."

Louis odkýval, že si ji bere z lásky, v nemoci i ve zdraví a tak dál. Po tvářích mi tekly vodopády slz. Kapesníky nepomáhaly, ačkoliv mě s nimi Louisova matka zásobila. Její manžel se pyšně usmíval po celou dobu. 

Vyměnili si prstýnky.

„A nyní si můžete vyměnit první novomanželský polibek." řekl oddávající a Louis se na mě otočil. Z očí už mu ani netekly slzy. Zasychaly na jeho kůži, která se na místě, kde potůčky byly, leskla. 

Všichni byli ticho. Kdyby teď spadl špendlík na zem, jistě by to bylo slyšet. Louis se otočil zpět na Ritu a začal se k ní pomalu přibližovat. 

„V hrudi cítím zvuk vyčerpané vlaštovky, která pomalu padá k zemi." zašeptal jsem a v tu chvíli se jejich rty spojily. Seděl jsem tam i přes to, že se všichni začali zvedat a gratulovali novomanželům. 

„Proč pláčete, pane?" zvedl jsem pohled od svých rukou. Stála přede mnou malá holčička. 

„Mám radost, víš." pousmál jsem se.

„Aha. Já ne." posadila se vedle mě na židli.

„Jak to?" 

„Bráška Lou si vzal tu paní a já ji vůbec neznám. A tatínek se kvůli tomu s ním hádal. A s maminkou taky. Křičeli na sebe." 

„Třeba je ta paní hodná, dej jí šanci." šťouchl jsem ji do ruky tou svou a ona se mi zakoukala do očí. 

„Maminka taky pláče jako ty. Ale nemá radost." 

„Jak se jmenuješ?" změnil jsem téma.

„Daisy. A ty?" 

„Harry." 

„To je jako nějaký princ. Chtěl bys být princ, Harry? Já bych chtěla být princezna. A tatínek říká, že jednou budu. Prý budu mít bohatého ženicha." usmívala se a ukázala na sebe. Bylo mi jí líto, protože tomu ještě nemohla rozumět.

„Chtěl bych být princ, ale v tomhle světě jsem jen poddaný a na prince, totiž... Princeznu si můžu jen potají myslet." 

„To nechápu." natočila hlavu na stranu. 

„Phoebe, co tu děláš?" přišel najednou Louisův otec. Vypadal naštvaně.

„Povídám si s Harrym. A jsem Daisy, Phoebe má přece úplně jiný šatičky." 

„Neměla by sis povídat s cizími lidmi!" mračil se. Jakože dost. A to byl signál, že bych se měl vypařit. 

Šel jsem na nedaleké záchody, abych si mohl opláchnout obličej. Tam jsem narazil na nevěstu, která dělala totéž. 

„Gratulace asi není úplně na místě, co?" řekl jsem tiše. 

„Sám dobře víte, jak to je, Harry." strnul jsem v pohybu a jen na ní zíral. Jak to, že ví, kdo jsem? „Netvařte se tak překvapeně, Louis mi vše řekl. Tolikrát plakal, že Vás nechce ztratit." pousmála se s bolestí v očích. Pro nás pět (mě, Louise, Ritu, jejího partnera a Louisovu matku) to byl asi nejhorší den v životě. 

„Myslel jsem, že se bojí přiznat barvu." 

„Přiznal ji taky až po mně. Já mu jako první řekla, že mám přítelkyni, o které nikdo neví." vyvalil jsem na ni oči. Proč mi tohle Louis neřekl? „Kvůli svatbě mě opustila. Byly jsme spolu od patnácti, šílený..." 

„Nemohly jste spolu být i přes to, že si vezmete Vy Louise?" vypadlo ze mě a až pozdě mi došlo, že je to hloupost. Vždyť já s ním taky nemůžu být kvůli tomu.

„Louisův otec a můj otec nás seznámili s pravidly našeho vztahu. Budeme žít u nás ve vile. Musíme založit rodinu a nesmíme mít nikoho jiného. Jinak by dohoda padla a nevím jak Louise jeho otec, ale ten můj by mě jistě utýral k smrti." řekla a nadzvedla si lehce šaty. Na kotnících měla rudé rýhy, pravděpodobně od provazu. Němě jsem otevřel ústa. „Ruce nechal být, abych nemusela mít dlouhé rukávy na šatech, když je horko." prohodila tiše. 

„Jak je teda možný, že jste měla přítelkyni?" 

„Myslel si, že mě doučuje předměty do školy. A já mezi tím trávila celé odpoledne u ní doma. Po čase mu to bylo už divné, ale... Nechal to být." jen jsem kývl. „Chceš vidět ještě něco?" pohlédl jsem jí do očí a ona si vykasala sukni až ke stehnu na jedné noze. Měla tam jakousi krabičku přidělanou na pásku, který držel na stehně jako přikovaný. 

„Co je to?" podivil jsem se.

„Víš, jak některé vězně pouští do domácího vězení a dají jim tohle? Ani si nevšimli, že jim zmizely tři kusy." 

„Tři?" 

„Pro mě, mou mámu a Louise. Začíná peklo, příteli. Odteď budeme moct být jen v domě, maximálně na zahradě." 

„Znamená to, že... Že už ho vážně nikdy neuvidím?" do očí se mi opět tlačily slzy. Jak může něco takového někomu projít?!

„Mrzí mě to." 

Pokud dobře počítám, chybí nám už jen dvě kapitoly do konce. A proto jsem tu s otázkou... Byl by u téhle fanfikce zájem o charakter ask? Dost z vás si ho odsouhlasilo u té nedopsané, pravděpodobně na věky zapomenuté. Ale tam jsou co se komentářů týče větší ohlasy, tady se trošku bojím, že kdyby byl, budou tu tak tři otázky a tím to hasne. Každopádně mi můžete dát vědět ;)

Zatím se loučím, mějte se krásně. 

-R