Please stay (brave) [LS, CZ]

I3.

Od fiaska na střeše uběhl týden, který jsem mimochodem z poloviny promarodil, a můj čas na přesvědčení Louise se blížil ke konci. Pomalu jsem ztrácel všechnu naději na lepší zítřky, utápěl jsem se v beznaději a úzkosti, když se z čista jasna jednoho večera rozezněl mým pokojem telefon. Okamžitě jsem po něm hmátl a na mé tváři vyrašil úsměv. 

Louis. 

Jenže pak přišly i obavy. Co po mě chce? Proč mi kruci volá v neděli v jedenáct večer? Zapomněl jsem snad na něco? 

S nevědomostí vepsanou ve tváři jsem zvedl telefon a prohodil prosté 'haló?', abych zjistil, co se stalo. 

„Harry? Můžu k tobě zítra přijít? Potřeboval bych si o něčem promluvit." Louis zněl, jako by měl snad... Nervy v kýblu? Přirovnal bych to k hlasu, který máte před sakra důležitým testem, rozhoduje se o vaší budoucnosti a vy si najednou nejste jistí, kolik je 36+6 a ve vaší hlavě se místo vzorečků z matiky objevují náhodná fakta, jako třeba že hlavní město Tádžikistánu je Dušanbe. 

„Jasně, tak ve tři? Nebo v kolik končíš ve škole?" 

„Ne, ty mi asi nerozumíš... Do žádný školy se nejde, prostě řekneš, že je ti blbě a máma tě nechá doma. Pak mi zavoláš a já za tebou přijdu." v tu chvíli jsem se zadrhl. Nemůže po mně chtít zrovna tohle, no ne? 

„Cože? Ale... Já  nikdy za školou nebyl." protestoval jsem a hrál si nervózně s tužkou, kterou jsem měl v ruce. 

„Já se zas nikdy nelíbal s klukem. Všechno je jednou poprvé. Můžeš to pro mě udělat, Harry?" naléhal Louis dál, ale já si nebyl jistý. Vždy jsem byl vzorný, co se docházky týkalo. Nikdy jsem nezameškal, pokud to nebylo nutné. Měl jsem z toho obavy.

„Nevím." hlesl jsem a chtěl se tak moc vypařit. Právě jsem si nepřál nic jiného, než osmý den v týdnu. Jenže takové štěstí, aby teď... Co já vím... Evropská unie? Prostě takové štěstí, aby byl vyhlášen osmý den v týdnu a překopal se tak celý systém, který byl po staletí udržován, to asi mít nebudu. 

„To zvládneš, není to nic tak velkého." čekalo mě velké rozhodnutí. Den, který proběhne normálně, jen na jeho konci budu trpět znechucené a otrávené pohledy Louise a nebo den se svým crushem, porušení veškerých mých zásad a norem, ale udělat mu radost? 

„Seš tam?" ozval se zas Tomlinson a já musel odpovědět. Teď, nebo nikdy. 

„Jo, jsem. Jen jsem se zamyslel." 

„A...?"

„V osm ať jsi u nás. A vezmi s sebou něco k jídlu, ať se mi to lhaní a záškoláctví alespoň vyplatí." řekl jsem nakonec a bez dalšího čekání položil hovor. Jedenáctá pryč a já nespím? Zítra to bude těžký...

Ráno mě vzbudil budík, ale já ho ignoroval. Ležel jsem v posteli a mlčky vnímal vše, co se dělo kolem mě. Máminy hlasité a rychlé kroky na chodbě za mými dveřmi, k tomu její hulákání a celkově povyk jen od ní. Z nějakého důvodu byla ona ta hlava rodiny, kterou museli všichni poslouchat. 

Mé dveře se najednou otevřely a do nich vešla má sestra. Hned je za sebou ale zavřela, aby nedělala zbytečný rozruch navíc. Nikdo o mně zatím totiž nevěděl. To je fajn, když vaši rodiče ani neví, kdy chodíte do školy...

„Harry? Co tady děláš? Nemáš náhodou být někde jinde?" podívala se na mě Gemma vyčítavým pohledem. 

„Není mi moc dobře a vím, že by mě máma nenechala doma. Takže jsem nevyšel ještě z pokoje." pípl jsem nazpět a zavrtal se víc do peřin. Snažil jsem se působit, že je mi vážně zle a nejsem schopný dojít do školy. Jenže to by nebyla moje sestra, aby mi na to skočila.