Please stay (brave) [LS, CZ]

I6.

Zbýval nám rok a čtyři měsíce. Bylo mi z toho na zvracení, ale kupodivu rychle jsem na blížící se konec zapomněl. Louis se mnou začal trávit ještě víc času, to mi pomohlo. Chtěl se mnou být dokud to bude možné. Než jsem se nadál, šli jsme do posledního ročníku střední. A netrvalo dlouho a maturovali jsme. Úspěšně. Miloval jsem ho víc a víc. I když bych neměl, protože se pro mě co nevidět měl stát zakázaným ovocem. Dva měsíce před maturitou se začal Louis scházet i s Ritou. Bylo jí stejně jako jemu. 19 let a mají se nedobrovolně vzít, protože se to jejich rodinám hodí. Strašné. 

S Ritou mě ale neseznámil. Údajně skoro nemluvila a bylo na ní vidět, jak nepříjemná jí celá situace je. Svěřila se Louisovi, že je zadaná, ale bude muset kvůli tomu přítele opustit. A on jí řekl o mně. Jen asi vynechal to, že jsem kluk. Nedivil bych se tomu a chápal bych to. 

Svatbu zařizovali jejich otcové. Louis se o tom se mnou celkově moc nebavil. Prý mi nechtěl kazit den. Vždy, když se ale řešilo u něj doma téma svatba, byl hrozně skleslý. Většinou jsme pak spolu jen leželi v objetí v posteli a nemluvili. To mu pomáhalo zapomenout, jak sám říkal. 

„Lou?" ozval jsem se do ticha pokoje a přestal si hrát s jeho vlasy. Ležel jsem na své posteli na zádech a pozoroval strop. On měl hlavu na mé hrudi a nechával mě, abych mu z účesu udělal vrabčí hnízdo. Byli jsme doma sami. Gemma, máma a táta byli na víkend pryč. Jeli už ani nevím kam. Já s nimi nechtěl a vlastně ani nevím, jestli mě zvali. 

„Hm?" zamručel.

„Víš, že jsi mi přišel říct termín svatby a už tu ležíme hodinu a ty nic neříkáš, že?" posadil se a já musel taky. Seděli jsme teď naproti sobě v tureckých sedech a hleděli si do očí. 

„Nechtěl jsem to hned vybalit, protože budeme zase brečet." povzdechl si. Měl pravdu. Pokaždé, když to téma vytáhl, jsme buď brečeli a nebo nám minimálně zvlhly oči. 

„Stejně to tak dopadne. Povídej. Kdy se berete?" pokusil jsem se usmát, ale bolelo to.

„Prvního června." 

„A-ale to je za týden." dělalo mi problém se nadechnout. Hrdlo se mi svíralo a já věděl, že už nemůžu dál. Proč je život tak nefér? Nikoho lepšího v životě nenajdu. 

„Já vím... Je mi to tak moc líto." do očí se mu hrnuly slzy. 

„Lou, neplač." popotáhl jsem a obejmul ho tak, že byla jeho hlava teď přitisklá na mé hrudi. 

Dlouho jsme nemluvili. Tiskli jsme se k sobě a brečeli, dokud se Louis neodhodlal něco říct. Čekal jsem, že bude třeba říkat, jak si spolu užijeme posledních pár dní, nebo že změnil názor a utečeme, nebo něco podobného. Rozhodně jsem ale nečekal, že začne citovat naši oblíbenou knížku.

„A přemýšlím, jaký je to asi zvuk, když se láme srdce." na chvíli se odmlčel a jen mi hleděl do očí, než pomalu a tiše pokračoval: „A myslím, že by mohl být tichý, téměř nerozpoznatelný, a vůbec ne dramatický. Jako zvuk vyčerpané vlaštovky, která zlehka padá k zemi." dořekl a rozplakal se nanovo. 

„Nechci tě opustit." zašeptal jsem zlomeným hlasem a přitáhl si ho blíž k sobě, abych ho mohl políbit. Slané potůčky se mísily do jinak vždy sladkého polibku. Bylo to zvláštní. Hořká chuť slz nám snad ještě víc připomínala, že tohle celé brzy skončí. 

„Tak mě neopouštěj." zašeptal mi do rtů a prohloubil polibek. Byli jsme spolu dva roky a nikdy jsme spolu nespali. Ani nevím proč. Naše maximum bylo zkusit sexchat. Třikrát. Ale nikdy jsme toho druhého neviděli nahého. Mělo se to teď změnit?

Louis si mě vysadil na sebe. Seděl jsem na něm obkročmo a pořád nepřerušoval líbání. Sáhl mi na zadek a zmáčkl ho přes džíny. To taky moc často nedělal. Byli jsme poněkud zpomalení na rozdíl od ostatních v našem věku. Ale nevadilo nám to.

„Lou, prozradíš mi, co plánuješ?" zašeptal jsem, když jsme se oddálili rty. 

„Myslíš, že jsme došli do té fáze vztahu, kdy se spolu lidi pomilují, nebo ještě ne?" odpověděl otázkou. Červenal se. To se taky nestávalo často. Stále byl ohledně sexu stydlivý, i když bych to do něj nikdy na začátku neřekl. 

„Chceš se se mnou vyspat na rozloučenou?" 

„Kdybych mohl, v životě tě neopustím." mlčeli jsme dlouhou chvíli. 

„Jsme jako slunce a měsíc. Běháme si po obloze a chceme být jen spolu, ale kdybychom se přiblížili, zničili bychom jak svět mezi námi, tak sebe." řekl jsem.

„To je z jaké knížky?" zamyslel se Louis.

„Z mojí autobiografie." 

Smut nebude. Myslím, že by celou energii fanfikce akorát zkazil xD

Anyway... Máte se dobře? Doufám, že jo! Já si hřeju nohy o topení, snažím se přesvědčit mozek, že mě nebolí koleno a budu moct zítra cvičit a že umím pedagogiku a nedostanu opět za čtyři (myslím, že to není moje chyba, že mám samé čtyřky z pedagogiky. Minulý rok jsme měli tu učitelku na jiný předmět -ped máme od letoška- a taky jsem skoro propadla...).

Jinak... Příběh se nám blíží pomalu ale jistě ke konci. Vůbec nechci, aby se tak stalo... Tenhle nápad plánuju už skoro rok a bude mi hrozně chybět. Kdyby byla tahle fanfikce dítě, asi by byla favorite child, ale neříkejte jí to! :D