Please stay (brave) [LS, CZ]

2.

„Harry! Harry!" máma vtrhla do mého pokoje bez zaklepání. Pomalu jsem sundal sluchátka z uší a kapuci z hlavy. Až pak jsem se na ni otočil.

„Co se děje?" řekl jsem klidně.

„Můžeš mi vysvětlit, co děláš?!"

„Kreslím si." jestli vypadala do teď naštvaně, tak nevím, jak popsat její aktuální emoce.

„To nemáš nic lepšího na práci?! Měl bys nám pomoct!" zakřičela zas. Nesnášel jsem křik.

„Promiň, už jdu." začal jsem se zvedat ze židle.

„Ne, víš ty co? Zůstaň si tu. Jen ty a tvá hudba bez pointy. Kresli si nesmyslný malůvky, měj sluchátka a my to nějak zvládneme. Ještě že mám Gemmu! Ta na nás nekašle! Ta pomáhá a ještě stíhá své zájmy a školu! Ty? Ty neděláš nic! A žádný zájmy nemáš! Kdybys chodil třeba alespoň na plavání, fotbal a nebo basket..."

„Já mám zájmy." řekl jsem spíš sám sobě, než jí. Dávno jsem se naučil, že nemělo smysl jí něco vykládat. Bohužel mě slyšela.

„Jaké?" zasmála se.

„Hudba, kreslení, jazyky." řekl jsem upřímně. Miloval jsem písničky a zpěv. Nikdy jsem se ale nenaučil na žádný nástroj, což mě mrzelo. Vždy jsem si chtěl zkusit hru na klavír. Přišlo mi neodolatelné, když na něj někdo uměl hrát bez mrknutí oka. Kreslit a malovat mě taky bavilo od dětství. Byl jsem odjakživa kreativní. A jazyky? Čtení a občasné psaní poezie, kterou jsem pak nezapomněl vyjádřit i kresbou, to bylo něco pro mě.

Problém je ten, že má máma takové zájmy označuje za zbytečnosti.

„To nejsou zájmy! Jdi si třeba zaběhat, to je zájem!"

„Nebaví mě běhat, baví mě tohle." ukázal jsem jí svůj, prozatím, náčrt růží, které byly z jedné části krásně živé a z té druhé ošklivé a uvadlé. Hádejte, jaký má asi ta kresba význam. Můžete třikrát.

„Strašné. Kéž bys byl tím dítětem, jakým tě chci mít!"

Měl jsem sto chutí na ní zakřičet, že jsem se holt nepovedl, ale že jsem takový, jaký jsem. Máma chtěla dceru, dostala syna. Chtěla sportovní dítě, dostala výtvarně nadané. A to nejpodstatnější: chtěla hetero děti a hádejte co?