Please stay (brave) [LS, CZ]

I8.

Byl jsem hodně naivní, když jsem si říkal, že se mnou bude moct Louis být i poté, co si vezme Ritu. Už to byl skoro měsíc a on se mi vůbec neozval. Ani jednou. Chodil jsem jako tělo bez duše. Nejedl jsem. Nic mě nebavilo, dokonce ani malovat. Většinu času jsem probrečel u sebe v pokoji. Máma a táta to ignorovali. Gemma byla pryč, udělala maturitu, ještě aby byla doma, že... 

Utápěl jsem se v sebelítosti a přišel si, jako by uvnitř mě někdo sfoukl všechny svíčky. Nenáviděl jsem Louisovo otce. Každým dnem ta nenávist sílila a usazovala se ve mně. Měl jsem pocit, že pokud to tak bude dál, vezmu jednoho dne sekeru a vtrhnu do domu Tomlinsonů. Zkazil mě a Louisovi celý život. A i Ritě. A ještě horší bylo, že ho chtěl zkazit všem svým dětem. 

Seděl jsem na zemi ve svém pokoji a koukal do skicáku na kresbu Louise, kterou jsem vytvořil na začátku naší sázky. Při vzpomínce na ten den se mi zamlžilo vidění a jedna slza skápla na papír, kde se hned vsákla a zanechala za sebou kapku. 

Rozvibroval se mi telefon v kapse. Odložil jsem skicák stranou a sáhl po něm. 

„Berto?" podivil jsem se, protože mi nikdy nevolala.

„Zlatíčko moje, přijď sem rychle. Je to důležitý!" na nic jsem nečekal, popadl jsem telefon, klíče a boty a vyběhl z domu. Nedbal jsem na matku, která za mnou křičela, kam si myslím, že jdu. Běžel jsem do pekárny, jako o závod. Neměl jsem tušení, co čekat. Mohlo to být cokoliv. Pekárna buď vyhořela a nebo mi jen chce Berta ukázat vnoučata, která za ní přišla. 

Vběhl jsem dovnitř a chtěl se zeptat, co potřebuje Berta tak naléhavého, ale nemohl jsem vydat ani hlásku z toho, co vidím. V prázdné pekárně stál Louis. A Rita pro mé překvapení taky.

Okamžitě se mi nahrnuly slzy štěstí do očí. Padl jsem mu do náruče a tiskl ho na sebe, jako bych snad nemohl uvěřit tomu, že tam vážně stojí. A taky, že nemohl. 

„Harry, lásko... Strašlivě jsi mi chyběl. Moc se omlouvám. Já... Nemám telefon a nemůžu prakticky nic." plakal. 

„To nic. To se nějak vyřeší." řekl jsem, i když mi bylo jasné, jak moc absurdní to je. 

„Obávám se, že ne." oddálil se a zakroutil hlavou v nesouhlasu. 

„Hned po svatbě se děly hrozné věci, Harry." vložila se do toho Rita. Mluvila normálně, tvářila se neutrálně, ale po tvářích jí i přes to stékaly slzy. „Můj otec nás donutil..." nemohla pokračovat. Posadila se na židli a schovala si hlavu do dlaní. 

„My... Budeme mít miminko, Harry." zašeptal Louis a mé srdce utrpělo další šrám. 

„U-už? Já... Věděl jsem, že to přijde, ale... Tak brzy?" šeptal jsem zpět a rozbrečel se ještě víc. 

„Donutil nás hned druhý den po svatbě. A co bylo nejhorší..." nedokončil větu, Rita se do toho musela vložit za něj.

„Pozoroval nás při tom. Pozoroval svou lesbickou dceru, jak spí pod nátlakem s klukem, který miluje jinýho kluka." teď už plakala i Berta. A já? Já měl zas vztek. 

„Nejradši bych mu rozbil hubu." řekl jsem se zlomeným hlasem, takže to neznělo vůbec naštvaně. „To je takovej parchant." ze vzteku jsem se zas nanovo rozbrečel. Jak tohle může někdo udělat? 

Louis mě objal a já mu objetí s radostí oplácel. 

„Jsi strašně hubený." cukl sebou. 

„Nemůžu jíst ani spát."

„Já vím." zašeptal. 

„Jak to, že tu vůbec můžete být?" zeptal jsem se a pohlédl Louisovi do očí. Jiskřičky chyběly. Ale tomu jsem se upřímně ani nedivil. 

„Jeli jsme k doktoru kvůli dítěti. Ritin otec nás tam odvezl a pak vysadil tady na naše přání. Potřeboval si něco zařídit nebo co. Hned jsem se zeptal Berty, jestli by ti mohla zavolat." začal na prsty navíjet moje vlasy a já přivřel oči. 

„Máme už jen chvíli, než zase přijde." popotáhla Rita. 

V tu chvíli se pekárnou rozezněl zvoneček ode dveří. Louis mě pustil a otočil se. Jasně, že tam stál on. Jakmile nás spatřil, zaskřípal zuby a hlasem ostrým jako břitva poručil odchod. Tohle si odskáčou, což nechci. Jenže jsem se bál, abych to nezhoršil, kdybych se do toho začal montovat. 

„Jdeme."

„Ano otče." Rita vstala ze židle a otřela si oči do dlaní. 

„Ano pane." Louis se otočil zpět na nás. „Nashle." musel jsem něco vymyslet. Teď hned. 

„Nashle. A je mi líto, že jsem Vás tak moc vyděsil tím rozbitým talířem, nevěděl jsem, že snášíte hlasité zvuky tak špatně. Omlouvám se paní!" zakřičel jsem za Ritou a její otec se otočil. Přeměřil si mě pohledem a pak už nadobro odešel. 

„Miluju tě, Harry. Asi už se neuvidíme. Kéž bych ti mohl říct, co pro mě znamenáš. Zabralo by mi to ale věky a to si teď bohužel nemohu dovolit." rychle mě políbil a než jsem stačil otevřít oči, zaklaply se za ním dveře od auta, které se následně rozjelo. Slzy mi opět tekly po tvářích. Berta se mě snažila utěšit, ale nešlo jí to. 

Ztratil jsem ho. Teď už vážně navždy.

Předposlední kapitola. Ještě jednou se vás optám na ten charakter ask. Ano, či ne?

All the love, 

-R