Čestný muž (SNARRY)

2.kapitola- část sedmá

Severus dokončil balení lektvarů, které mířily do nemocničního křídla v Bradavicích, zapečetil balíček a napsal adresu. Otřel si ruce do vlhkého hadru a uklidil ten malý nepořádek, který nadělal. Uslyšel ze shora nějaký hluk a předpokládal, že přišel Harry z centra domů.

„Harry?" Zavolal, když stoupal po schodech nahoru. „Nechceš se jít projít do hospody na něco k jídlu? Myslel jsem, že bychom mohli –" odmlčel se, když vešel do vstupní haly a uviděl tam stát Harryho, byl bledý ve tváři a měl rudé oči. „Co se děje?" Zeptal se znepokojeně.

Harry se na chvíli odmlčel a prohrábl si vlasy, než řekl, „Lydiina máma dnes zemřela.„

„Ach, Harry." Severus přešel chodbu a popadl ho do náručí. „Je mi to tak líto."

Harry objal Severuse a zabořil mu obličej do krku. „Lydie je zdrcená." Řekl zlomeným hlasem. „Ve chvíli, kdy to slyšela, to bylo jako... všechny ty zdi, které jsem se snažil, aby spadly, byly hned zase nahoře. Zamkla se ve svém pokoji zamykacím kouzlem."

"Je jí osm." Řekl Severus nevěřícně, Harry se vymotal z jeho objetí.

„Má větší moc než většina dospělých." Harry smutně zavrtěl hlavou. „Nakonec jsem musel zavolat Rona, aby ta kouzla zrušil. Vím, že bys to do něj neřekl, ale on je opravdu génius, když přijde na zamykací kouzla... Myslím, že to má něco společného s dospíváním s dvojčaty."

Severus objal Harryho kolem ramen a vedl ho do obývacího pokoje. Mávl rukou ke krbu, ten se rozhořel. Posadili se na pohovku a Severus vzal Harryho ruce do svých.

„Jak na tom byla, když jsi odcházel?"

Harry zavrtěl hlavou. „Neřekla ani slovo. Seděla na posteli a zírala před sebe do prázdna. Nechce jíst, nechce pít, odmítá se komukoliv podívat do očí. Jako by se prostě stáhla do své mysli a rozhodla se tam zůstat. Nevím, co mám dělat, Severusi."

"Potřebuje čas." Severus pohladil Harryho po ruce palcem. „Musí to zpracovat, aby to pochopila. Je to chytrá holka. Věděla, že se to může stát, ale je tu velká šance, že nemá ponětí, jak se s tím vyrovnat."

"Nevím, jak jí pomoct." Řekl Harry zoufale. „Jak to pro ni mám udělat snazší?"

Severus jemně položil ruku Harrymu na tvář. „To nemůžeš. Nedá se to zlepšit, není způsob, jak jí tu bolest vzít. Jediné, co jí můžeš dát, je čas a porozumění."

„Vypadala tak zlomeně." Zašeptal Harry. „Jako by v ní něco umřelo a já prostě... tak moc bych ji chtěl té bolesti zbavit."

Severus moc dobře věděl, jaký je to pocit. Pokaždé, když viděl, jak je Harry raněný, chtěl ho jen popadnout do náruče, aby mu už nikdy nic neublížilo, ochránit ho před vším.

„Já vím." Řekl Severus tiše. „A přál bych si, abych ti mohl říct, že existuje způsob, jak jí toho všeho zbavit, ale to nejde. Jediné, co můžeš udělat, je být tu pro ni."

Harry smutně přikývl a Severus se naklonil, aby ho něžně políbil na rty. „Proč si nejdeš dát horkou koupel a já nám udělám něco k jídlu. Vypadáš vyčerpaně."

Harry se proti své vůli usmál. „Vsadím se, že manželé jiných lidí neříkají tak krásné věci."

„Jdi, nebo tě tam odnesu a dám tě do vany sám."

„Sliby, sliby." Zamumlal Harry a přitiskl Severusovi polibek na rty, než vstal a uposlechl Severusův rozkaz.

Strávili spolu klidný večer před krbem, Harry se zachumlal do Severusovy náruče a ležel mu na hrudi, zatímco mu Severus četl. Nebylo absolutně nutné, aby to dál dělal, ale zdálo se, že oba v tom našli jistou míru útěchy, a Harryho vždycky uklidňovalo krásné zabarvení Severusova hlasu.