Fotbalista a milionář - Larry Stylinson CZ

4

No jo, co ale budu dělat teď? Nemám kam jít, nemám peníze a když to tak řeknu, tak ani pra-rodiče.

Došel jsem někam k mostu, pod kterým zatím ještě žádný bezdomovec není. Tady v Doncasteru jsou spíše bohatý lidi, i když ne tak moc.

Sakra, takhle jsem nikdy nechtěl skončit, a vždy jsem se uklidňoval tím, že tady stále ještě mám mamku a náš dům, i kdyby se stalo cokoliv. Teď tady ani jedno není.

Z tašky jsem si udělal polštář a nějak jsem usnul.

Ráno jsem se probudil a vydal jsem se do města, abych si zkusil najít nějakou práci. Chce to nějakou hospodu, nebo restauraci.

Došel jsem tedy k nějaké té hospodě/restauraci a vešel jsem dovnitř.

„Dobrý den, je tady někde majitel?" zeptal jsem se.

„Ano, zavolám vám ji," řekl mi někdo a odešel. Zůstal jsem na místě a potom tam přišla nějaká mile vypadajíc paní.

„Dobrý den, hledal jste mě?" zeptala se a já jsem přikývnul.

„Dobrý den, měl bych zájem o práci," řekl jsem a ona mi naznačila, ať jdu za ní, tak jsem šel.

Došli jsme do nějaké asi pracovny, kde jsme si sedli na židle.

„Tu práci bych vám tady mohla dát, ale trošku mě zaskočilo to, že jste mě první neinformoval e-mailem, protože teď od vás nemám ani životopis. Mohl byste mi ho nějak stručně říct?" řekl a já jsem přikývnul.

„Jsem Louis Tomlinson...," chtěl jsem hned pokračovat, ale paní mě zastavila.

„Počkejte, Louis Tomlinson..., už vím. Slyšela jsem o vás včera večer ve zprávách. Je pravda, že se vám včera stala ta nešťastná nehoda?" zeptala se a já jsem přikývnul.

„Oh, je mi vás velmi líto. Já jsem se vlastně sama ani ještě nepředstavila. Jsem Anne Black, majitelka tohoto podniku. Klidně vám tu práci dám, jen se zeptám, co jste všechno ochotný udělat?" zeptala se.

„Úplně všechno, abych řekl pravdu. Klidně budu uklízet toalety, pokud za to bude zaplaceno," řekl jsem a společně jsme se lehce zasmáli.

„Vlastně bychom potřebovali někoho, kdo bude uklízet a postará se o špinavé nádobí, samozřejmě máme myčky, ale někdo to tam musí dát," řekla a já jsem přikývl.

„Tak pojď, ukážu ti, co se kde tady je," řekla mi a už mě někam vedla.

„nevadí vám teď jen takové soukromé otázky, kdyby se něco stalo, tak ať vím?" zeptala se a já jsem řekl, že je to v pořádku.

„Bydlíte teď někde? Mohl byste mi dát vaše telefonní číslo?" zeptala se.

„No, teď úplně nemám kde být, ale telefonní číslo vám dám," řekl jsem a nadiktoval jsem jí ho, když si vyndala telefon.

Jen co odešla, tak jsem se pustil do práce.

Byl jsem tam snad nejdéle, dokud pro mě někdo nepřišel, že už bych měl jít. V tu chvíli jsem se sbalil a šel jsem zase pod most, kde jsem přebyl noc jako včera.

---

Další den jsem se zase vydal do práce.

Hned co jsem přišel, se všemi jsem se pozdravil a pustil jsem se do utírání stolů, které jsem včera už nějak nestihl.

Vzhledem k tomu, že tady byli hosti, tak jsem to moc nepřeháněl, jen jsem to všechno utřel tak decentně.

Už jsem na sobě začínal pociťovat, že bych potřeboval sprchu a jen jsem doufal, že nijak zvlášť nepáchnu.

Najednou dovnitř vešel nějaký mladý muž, který mi hned padl do oka, protože byl krásný a hlavně vypadal, že má peněz na rozdávání, na rozdíl ode mě, který nemá ani na jídlo.

Vešel sem a šel rovnou někam dozadu. Neřešil jsem to, asi to bude nějaký známý paní Anny a tak jsem to nechal být.

Na chvilku jsem na sobě ucítil nějaký pohled, ale neřešil jsem to, protože jestli jsem ve zprávách, tak mě možná někdy někdo pozná.

Už bylo několik špinavého nádobí, tak jsem to začal skládat do myčky.

„Louisi, mohl byste jít se mnou dozadu?" zeptala se mě Anna, tak jsem přikývnul a šel za ní.

Seděl tam ten muž, o kterém jsem mluvil.

„Dobrý den," řekl jsem, když jsem tam přišel.

„Zdravím, jsem Harry Styles. Mohli bychom si tykat?" zeptal se a já jsem přikývnul a podal mu ruku.

„Jsem Louis," řekl jsem s podáním ruky.

„Já jsem Harry, těší mě," řekl s jeho krásným úsměvem, který by mě byl schopný dostat do kolen a taky s úsměvem jsem kývnul.

„Asi jako každý teď, tak jsem tě taky viděl předevčírem v televizi a slyšel jsem, co se všechno stalo. Mám pro tebe nabídku. Nemám úplně problémy s penězi, a protože i rád přispívám na charity nebo tak a teď ses tady objevil ty, který nemá nic a možná by se mu moje pomoc hodila, tak bych ti chtěl taky nějak pomoct. Vzhledem k tomu, že ty za nic co se stalo nejspíše nemůžeš, tak bych ti pomohl úplně za nic a to moc rád. Mohl bys bydlet u mě, poskytl bych ti to zadarmo, dokud bys potřeboval. Já vím, asi je to divné, že ti teď jen tak někdo přijde nabídnout bydlení, ale jednoduše jsi mě zaujmul. Bral bys to?" zeptal se a já jsem na něj jen zůstal hledět.

„J-já si to budu muset promyslet, nevím...," řekl jsem, protože jsem ze sebe nijak nic moc víc vydat nemohl.

„Dobře, dobře, chápu, klidně si dej na čas, moje nabídka bude platit vždy," řekl a usmál se na mě.

Sakra, jestli se na mě ještě jednou usměje, tak já se tady rozteču a hned mu na jeho nabídku kývnu.

„Dobře, jak ti potom mám dát vědět?" zeptal jsem se.

„Asi se tady teď občas stavím na jídlo, klidně možná i párkrát denně, tak za mnou můžeš přijít a říct mi, jak si se rozhodl," řekl a já jsem kývnul.

„Dobře, tak já už půjdu, ještě se stavím za Annou a potom se půjdu najíst, tak se možná ještě uvidíme," řekl mi a já jsem přikývnul.

„Mám v kuchyni už nahlásit, co chceš? Abys to potom hned měl," zeptal jsem se ho.

„To bys byl hodný, dám si číslo dvacet dva, oni v kuchyni budou vědět. Hned budu v restauraci, jdu za Annou jen na chvilku," řekl a já jsem kývnul.

„Tak zatím," řekl jsem a mávnul na něj.

„Měj se," řekl, taky mávnul a zase se usmál.

Já jsem odešel do kuchyně, kde jsem se nemohl přestat culit, protože jsem z Harryho byl naměkko, nahlásil jsem tam číslo dvacet dva a odešel jsem zase dál nandávat nádobí do myčky, ale musel jsem si pohnout, protože se mi to tady nějak naštosovalo a nestíhám.