Fotbalista a milionář - Larry Stylinson CZ

19

Konečně už všichni vešli dovnitř a Harry se postavil. Lehce mi zatahal za rukáv, že se mám taky postavit a tak jsem si taky stoupnul.

„Zdravím, pane Stylesi," řekl nějaký muž a podali si ruce.

„Dobrý den, pane Blacku," oplatil mu Harry pozdrav.

„Koho jste si s sebou přivedl?" zeptal se mířeně na mě.

„To je Louis Tomlinson, můžeme ho tady brát jako takového mého asistenta," řekl Harry a ten muž mi podal ruku.

„Dobrý den," řekl jsem, stisknul jsem jeho ruku a potřásli jsme s nimi.

„Toto je můj dlouhodobý asistent, toho už znáte," řekl a i s ním jsem si potřásl rukou. Bál jsem se ho, vypadal ještě děsivěji, než pan Black.

Ještě tady byli další lidi, jak ženy, tak muži, ale ty se už nepředstavovali.

„Tak, mohli bychom začít rovnou probírat plán, co myslíte?" navrhl Black jen, co jsme si všichni sedli.

V tuhle chvilku jsem přestal rozumět tomu, co tam ty lidi říkali. Harry nebo pan Black vždy něco řekli a ty ostatní lidi celkem často říkaly, co se může stát, když to udělají, nebo co si o tom myslí.

Netuším, co čem se tady baví, každopádně mě to nebavilo.

Asi půl hodiny jsem tam seděl, ale potom jsem zaklepal na Harryho stehno.

„Ano?" vdal potichu směrem ke mně.

„Můžu jít ven?" zeptal jsem se ho.

„Jistě," kývl, já jsem se zvedl a vyšel jsem ven z kanceláře. Konečně jsem pořádně vydechl. I mě celou dobu znepokojoval ten Blackovo asistent, který na mě celou dobu koukal.

Vešel jsem do výtahu, který jsem si před chvílí zavolal a vešel jsem do něj.

Když už se ty dveře skoro zavřely, vešel ke mně zase ten Blackovo asistent.

„Ahoj, jsi Louis, že ano?" zeptal se mě.

„Ano, jsem. Ty?" zeptal jsem se ho.

„Já jsem Andrew," odpověděl na moji otázku.

„Jsi Stylesovo asistent na práci, na uspokojení, nebo vůbec nejsi jeho asistent, ale nechtěl tě nazvat hůř?" zeptal se na otázku, která mě neskutečně zaskočila a nebyla mi vůbec příjemná.

„Nejsem žádný jeho asistent na uspokojení a nechápu, jak tě to vůbec napadlo," řekl jsem udiveně.

„No napadlo mě to, podle toho, jak vypadáš," odpověděl mi jednoduše.

„Jakože vypadám jako děvka?" zeptal jsem se celkem ublíženě, protože mi přijde ujetý to, že mi jen tak někdo řekne, že vypadám jako nějaká soukromá děvka.

„Viděl ses? Jsi celkem hezkej, abych řekl pravdu a asi si ještě neviděl, jaký máš zadek," řekl s úšklebkem.

Jen jsem vydechl a odvrátil od něj pohled.

„Takže nejsi jeho děvka?" zeptal se zase.

„Ne, nejsem," řekl jsem pevně.

„A co teda jeho jsi? Kdybys rozuměl byznysu, tak bys tam byl celou dobu, poslouchal bys a hlavně bys nebyl oblečený tak, jak jsi oblečený teď," řekl tak moc sebevědomě. Kde to sebevědomí bere?

„No, tak nejsem jeho asistent, no," přiznal jsem na konec.

„Jasně, nejsi, ale mě zajímá, co tedy jsi," řekl zase.

„Jeho kamarád, tak nějak," řekl jsem rychle, protože se mi to říkalo celkem divně a navíc Harry o mě před ním řekl, že jsem jeho asistent.

„Jak jako tak nějak? Jste kamarádi a šukáte, když říkáš, že asi kamarádi?" zeptal se na další celkem hloupou a vtíravou otázku, mně nepříjemnou.

„Ne, nespíme spolu," řekl jsem. No, vlastně spolu spíme, ale ne v tom smyslu, ve kterém to řekl on.

„Takže jsi volný?" zeptal se.

„Asi jsem, no," odvrátil jsem od něj pohled.

„Nechceš někam zajít? A ještě, prosil bych tě, abys přestal říkat asi, protože to je jako bys nevěděl, kdo vlastně jsi," řekl mi.

„Nevím, když jsem tedy jen na dovolený...," chtěl jsem doříct něco jako to, že si tady chci užívat dovolenou, ale on mi skočil do řeči.

„Jsi zamilovaný do Stylese," ušklíbnul se.

Nic jsem na to neřekl, protože sám nevím, jestli ho opravdu miluji, nebo ne. Už jsem o tom i přemýšlel, ale nikdy jsem se nedostal k závěru.

„Takže jsi, heh," zasmál se.

Mezi tím, co jsme se tady bavili, tak jsme stihli vyjít z té budovy a procházeli jsme se po městě.

„Ty dostáváš u Stylese placeno?" zeptal se mě.

„Ne, pracuji v podniku, kde mě zaměstnává jeho teta," řekl jsem.

„V jakém podniku? Je to gay-strip-bar?" narážel zase na mojí postavu a jak on řekl, na asi celý můj vzhled.

„Ne, je to restaurace," řekl jsem už celkem otráveně, protože mě nebaví, jak na mě stále naráží. Copak já můžu za to, jaký mám zadek a za to, jak vypadám? Nikdy mi nijak nevadilo, jak vypadám, nebo to, jak velký zadek mám.

Vlastně jsme si ani nemyslel, že jsem gay, ale v poslední době o tom pochybuji.

„Tak je tam za rohem gay-strip-bar a tam chodíš po tom, co jsi na chvilku v restauraci."

„Už mě to nebaví, nejsme žádná děvka, vlastně jsem ještě nikdy s nikým nespal, snad nikdy mě nikdo krom mojí mámy neviděl nehého a ty mi tady pořád říkáš, že jsem s někým spal a že jsem nějaká děvka, nebo že pracuji ve strip klubu," řekl jsem už dost hodně v nervech, protože mě to nebaví.

„Tak víš co, jsi celkem hezký...," řekl zase.

„Prosím, bavme se o něčem jiném, co není moje tělo, co nejsem já a celkově, něco co se netýká mě," poprosil sem ho.

„Proč? Jsi hezký a baví mě se o tobě bavit, když jsi tak hezký. Stál bys za to..," dobře, tohle přestávám dávat.

„Přestaň!" vybouchnul jsem, protože mě to už nebaví.

„Co je? Nekřič, nic ti nedělám, i když bys za to stál," zase řekl.

„Můžeš přestat?" vážně mě to nebaví.

„S čím? Nelíbí se ti, že o tebe mám zájem," řekl a pohladil mi bok, za který si mě ještě rukou přitáhl blíž k němu.

„Sakra nech mě už!" zakřičel jsem a hodně rychlým krokem jsem se vydal do budovy, ze které jsem asi před hodinkou vyšel.