Fotbalista a milionář - Larry Stylinson CZ

7

Ráno jsem se probudil a když jsem se podíval na svůj telefon, bylo už skoro jedenáct. Sakra, měl bych jít do práce.

Ještě jsem chvilku byl v posteli a nechtělo se mi z ní ven, protože mi bylo krásně teplo a vůbec se mi z ní nechtělo.

Radši jsem po chvilce vylezl a jen jsem si na sebe přihodil svoje tepláky, než jsem se vydal dolů do kuchyně.

„Dobré ráno," pozdravil jsem Harryho, který už byl dole.

„Dobré ráno," oplatil mi s úsměvem.

„Musím do práce, ale nejsem si jistý, jestli odsud trefím do podniku," řekl jsem a on se lehce zasmál.

„Zavezu tě tam a myslím si, že když ti to jednou ukážu, tak uvidíš, že ta cesta není tak těžká a už zítra si to budeš pamatovat," řekl mi a já jsem přikývnul.

„Dobře, tak já bych chtěl v nejbližší době už vyjít, nebo vyjet, abych už tam byl," řekl jsem.

„Dobře, hned vyrazíme, ale alespoň na cestu si vezmi koblihu," řekl mi a já jsem přikývnul.

Přešel jsem tedy k lince a z pytlíčku jsem si jednu koblihu vzal.

„Jen se zajdu rychle převléct a můžeme jít," řekl jsem a odběhnul nahoru. Nevím, proč jsem si ty džíny nevzal rovnou a čekal jsem až na tuhle dobu.

Rychle jsem si je tedy vzal na sebe a šel jsem zase dolů, kde už byl i oblečený Harry.

„Já jdu taky do práce, tak tě tam vezmu a rovnou potom pojedu do práce. Jestli chceš, tak tě tam potom i vyzvednu," řekl mi a já jsem přikývnul.

Nasedli jsme do jeho auta a vyjeli jsme do města s tím, že jsme tam zase za chviličku byli.

„Tak děkuji moc," poděkoval jsem mu, ještě než jsem vystoupil a odešel od auta.

„Není za co, je to samozřejmost. Odpoledne tady teda budu," řekl mi a já jsem přikývnul.

Ještě jsme se na sebe usmáli a já už jsem potom odešel.

Vevnitř jsem se vydal hned dozadu, kde jsem se omluvil za svůj dost pozdní příchod a dal jsem se do práce.

---

Umyl jsem poslední stůl a v tu chvilku do podniku přišel Harry. Usmál jsem se na něj a on mi úsměv opětoval.

„Ahoj, tak jsi připraven jít domů?" zeptal se a já jsem přikývnul.

„Ahoj, jo, klidně už můžeme jít," řekl jsem a rychle jsem uklidil poslední věci.

„Nechal jsem auto doma, abychom mohli jít pěšky a já ti ukážu cestu," řekl mi a já jsem kývnul.

Vyšli jsme zase po cestě ven z města a já jsem jen šel vedle Harryho, s tím, že jsem si snažil si zapamatovat celou tu cestu.

Už jsme šli tak nějak za městem a j jsem viděl ten malý lesík, kde se Harryho vila nachází.

„Tak a jsme tady," řekl Harry, když už jsme byli před vraty vily.

Zase tam zadal kód a potom to odemkl klíčem.

„Potom doma ti dam nový klíč a dám ti i ten kód, potom odemknout to je jednoduchý," řekl a já jsem přikývl.

Vešli jsme dovnitř a já jsem se šel jenom nahoru převléct, abych tady nebyl v džínech, které chci, aby byly ještě chvilku čisté.

Došel jsem dolů, kde Harry psal něco na papír.

„Tady máš ten kód, snad ti tedy došlo, že bys to nikomu neměl říkat a klíče by sis měl celkem hlídat," řekl mi a já kývnul.

„Potom ti kdyžtak dám číslo na moje kamarády, ti mají taky klíče i kód, takže jim budeš moct zavolat, kdybys zapomněl klíče," řekl mi a já jsem zase jenom přikývnul.

„Já mám dneska tréning, tak za chvilku budu muset vyrazit," řekl jsem.

„Viděl jsem tě jednou na zápase, jde ti to, minulý zápas podle mě vyhráli díky tobě. Chceš tam odvést, nebo doprovodit?" zeptal se a já jsem před tím ještě stihl zčervenat.

„Dojdu tam klidně sám, abych si i zkusil tu cestu," řekl jsem.

„Dobře, tak si to užij," usmál se a já poděkoval.

Vzal jsem si tašku na fotbal i s věcmi a vyšel jsem ven.

Už jsem si to tak nějak pamatoval, přeci jen, ta cesta opravdu není tak těžká.

Došel jsem ke stadionu a lehce se mi začaly klepat ruce. Trošku se bojím, co bude dneska.

Vešel jsem dovnitř a hned jsem zamířil do šatny. Vzal jsem si na sebe dres a tak, ale potom zase přišli všichni ostatní.

„Hele kdo tady zase je jako první," zasmál se Daniel.

Jen jsem si povzdychl, ale oni si toho všimli.

„Ty jsi strašnej posránek, sotva jsem ti něco řekl a ty se tady z toho málem roztečeš. Teď když ještě k tomu nikoho nemáš a musel ses přicpat k nějakému milionáři. Jsi chudák. Jeho celkem lituju, mohl si vybrat koho jen chtěl, ale nechal u sebe bydlet zrovna tebe. Taky už musí být celkem zoufalý, nemyslíš?" posmíval se mi.

Nemám tušení, proč vytáhl zrovna tohle, když to ani s nimi nemá nic společného. Nebudu lhát, že se mě to nedotklo, protože tohle bude teď to jediné, nad čím budu já přemýšlet.

„Ani neodpovíš, jsi zbytečný," řekl a ušklíbl se.

Chytil mě za vlasy a silně za ně škubnul tak, že jsem si musel stoupnout.

Kopnul mě kolenem do břicha a zase mi škubnul s hlavou.

„Nech mě, sakra," řekl jsem a hned v tu chvíli jsem toho litoval, protože teď jsem asi všechno s prominutím posral.

„Cos to říkal, ty svině? Myslíš si, že jsi na takové úrovni, že si můžeš dovolit mi říkat něco takovýho? To že teď bydlíš u boháče, tak to z tebe dělá ještě většího chudáka. Jsi ubožák," řekl a v tu chvilku jsem dostal pěstí do oka.

Další rána byla mířena na můj nos, ale nebyla tak silná jako ta do oka.

Pomalu se z mých očí začaly spouštět slzy, protože to bolelo, nebudu lhát. Bolelo to velmi hodně, ještě aby ne.

„Doufám, že máš zatím dost. Jestli se ti dneska nebude dařit, tak dostaneš po tréninku tak třikrát víc," řekl výhružně.

Radši jsem rychle odešel s míčem na hřiště a začal jsem tak nějak trénovat.

Za chvíli přišel i trenér se zbytkem týmu.

„Ahoj, Louisi, jsi v pohodě? Máš trošku vidět krev v nose a vypadá to, že se ti dělá monokl," řekl mi trenér.

Jen jsem nad tím pokrčil rameny, řekl jsem mu, že jsem v pohodě a pustili jsme se do tréninku.

Myslím si, že mi to celkem šlo, ale Daniel mi potom řekl realitu.

Došli jsme tedy všichni do šatny a on hned přesel ke mně.

„Jsi tak špatnej, Tomlinsone. Ani nevím, proč sem stále chodíš a divím se, že tě trenér ještě nevyhodil," ušklíbl se a přišel ke mně blíž.

Dostal jsem zase kolenem do břicha a ještě k tomu do toho samého místa, takže to bolelo ještě víc.