Pohled Alwmen
Nakonec mi to stejně nedalo a rozhodla jsem se, že se o krále nebudu bát někde schovaná. Dusot kopyt cválajícího koně, vítr ve vlasech, tlukot mého srdce a luk a šípy na mých zádech - to bylo to jediné v tento moment co jsem byla schopna vnímat. Jela jsem za loveckou družinou tak daleko, že si mě nevšimli. Stopovali skřety před sebou takže jsem byla vzadu v bezpečí. Jeli jsme klusem asi půl hodiny. Husté koruny stromů nepropustily ani sebemenší paprsek zapadajícího slunce. Naskočila mi husí kůže a né z toho, že by mi byla zima. Koně se začaly plašit. Někdo nám dýchal na záda. Nikdo se ani nehnul a přesto praskali malé větvičky. Vytáhla jsem jeden šíp a připravila jsem se. Přemýšlela jsem jestli zůstat takto oddělaná od skupiny. Dost jsem ryskovala. Byla tady ale i možnost, že když se přidám ke královské skupině všechny je rozhodím a oni začnou zmatkovat. Ozval se křik a skřeti se na nás sesypali jako nikdy nekončící děšť. Mohlo jich být tak padesát a nás bylo i se mnou šestnást. Jen čtyři byli u mě. Dvou jsem se zbavila hned. Pak tam byl jeden dost velký. Zabavil mě a já si nevšimla ještě většího za mnou. Byla to moje nepozornost. Jednou paží mě srazil z koně tak silně, až jsem vykřikla.
Pohled Thranduila
V lese byla tma a až nezviklé ticho. Ani vítr nefoukal. Nikdo se ani nehl a přesto na zemi praskali větvičky. Měli jsme společnost. Vyčkávat, to bylo to jediné, co jsme mohli dělat. A pak to přišlo. Skřeti se na nás s křikem hrnuli jako nikdy nekončící vlna. Mohlo jich být něco okolo padesáti, a nás? Nás bylo patnáct. Tří jsem se zbavil hned. Chtěl jsem pokračovat ale zastavil mě známi výkřik o něco dále od nás. Je snad možné aby to byla Almwen? Nedalo mi to. Odtrhl jsem se od skupiny a jel jsem se podívat za zdrojem výkřiku. Oblil mě ledový pod.
Pohled Almwen
Potom co jsem skončila na zemi-měli bade mnou převahu. Byli vyšší, mohutnější a silnější. Má malá postava mi dovolovala být rychlá a mrštná. Vytáhla jsem meč a začala jsem se bránit. Díky bohu, že jsem měla menší korunku (pozn. autora 1: pouze stříbrný věneček-jemný, zdobený diamanty), jinak bych ji už stratila. Konečně jsem se zbavila a myslela jsem si, že už bude brzo klid. Špatně. Za sebou jsem slyšela tak čtyři skřety. Chtěla jsem se otočit ale slyšela jsem elfí ostří a pak ticho. Zbavila jsem se toho co mě srazil z koně. Nasedla jsem na svého koně, který na mě věrně čekal. Když jsem se podívala na svého zachránce bodlo mě u srdce s jakou bolest se na mě díval.
,, Proč si se k nám přidala? Mohlo by se ti něco stát!" začal Thranduil.
,, Nebudu pořád jen někde zašitá sedět, když ty tak riskuješ!" už jsem byla naštvaná. ,, Jednou jsme si přísahali: Už nikdy nebudeš sám. Vždy budu s tebou. Kam jedeš ty, tam jedu i já. Kde bojuješ ty, bojuju i já. A jestli by si snad nekdy zemřel, Thranduili, zemřu s tebou i já." (pozn. autora č. 2: toto řekla Alwmen u oltáře při jejich svatby). "
Díval se na mě s respektem a já mu zmizela v houfu válčících elfů se skřety.
Autoři:
Námět a vnuknutí nápadu:
Cyber26Angel
Text a úprava:
Harry-Natt
Zpracování vnuknuté myšlenky
Harry-Natt
