O PĚT HODINY POZDĚJI. JE PO KRÁLOVSKÉ VEČEŘI.
Pohled Almwen
V místnosti bylo tlumené zlatavé světlo. Bylo příjemné a mě připomínalo domov. Bylo mi smutno. Ne po lidech, ale po zvuku vln narážejících do skalnatého pobřeží. Chutě slané vody ve vzduchu. Byl to můj domov do doby, kdy jsem poznala mladého prince Thranduila. Když se mi podíval do očí, měla jsem divný pocit. Mám ho do těď.
,,Dubuudvai uqv dyviašbud.'' (= Tvá krása jasně září) zašeptal za mnou Thranduil.
,,Hyma'. '' (=Můj pane) zašeptala jsem, když mi začal dýchat na krk.
Bylo to příjemné. Celá jsem se zachvěla. Thranduil mi odhrnul z jednoho ramene vlasy dozadu, aby ke mě měl lepší přístup. Jeho rty se mě opět dotkly. Byla jsem úplně v jeho moci. Nevadilo mi to. Bylo mi to příjemné. Chtěla jsem to.
,, Každý den jsou to muka, než se tě mohu dotknout. '' postěžoval si mi.
Zasmála jsem se. Je taková chudinka. I král se zasmál. Pak si mě v rychlosti otočil tváří k sobě. Zalapala jsem po dechu. Jeho oči byly ledově modré. Tyčili se nadenmnou ale ani tak jsem z něho strach neměla. Na to jsem ho znala až moc dlouho. Věděla jsem, co chce. Pro bylo, že jsem to chtěla i já. Jeho oči ve mě tu touhu jen umocňovaly. Položila jsem dlaně na jeho dokonalou hruď. Přitáhl si mě k sobě ještě blíže. Jeho rty si ukradli ty moje. Do polibků jsem mu potichu a jemně sténala. Stáhl ze mě kabát, který jsem měla na sobě. Ten tíhou spadl na zem. Král po mě chtěl ale více, mnohem více. Za pár minut jsme byli nazí a za více minut jsme na sobě leželi vyčerpaní. Leželi jsme v posteli. Thranduil mě obejímal a jemně hladil po zádech. Já mu ležela na nahé hrdi. Místnost byla teplá a osvětlena jemným světlem svíček, které byly rozestavěny tak, aby nebyly nepříjemné.
,, Thranduil." oslovila jsem krále.
,, Ano, lásko?" zeptal se mě.
,, Mám špatný pocit." svěřila jsem se mu.
,, Z čeho?"
,, To mě trápí nejvíce." podívala jsem se mu do očí. ,, Nevím z čeho."
,, Teď mě poslouchej." pohladil mě po tváři. ,, Ať se stane cokoliv, nikdo se tě ani nedotkne." slíbil mi.
Políbil mě a já si na něj zase lehla.
________________________________________________________________________________
Bylo to jaro. Podle ticha jsem tipovala, že jsem opět na jihu. Vedle velkého stanu na louce poskakovala malá elfka. Mohlo jí být okolo osmi let. Učila se střílet ale moc jí to nešlo. Minula a šíp letěl do lesa a tak si pro něj běžela. To už se mi nezdálo. Moje instinkty křičeli ať jí v tom zabráním. Byla už dlouho pryč.
,, Alwmen! Vrať se!" volala královna Jižních Zahrad.
,,Mami?" vydechla jsem.
,,Mamí mamí! Něco tam je." křičela maličká.
Ale ne. To jsem já? Ne! Nemůže být možné.
,,Ale houby. To jen královna nesmí tak moc vyprávět." smál se můj otec.
,,Tati musíš mi věřit." řekla jsem s tou malou zároveň.
Královna vzala princeznu do rukou a šla směrem ke stanu. Pak se spustil vysoký křik princezny, když uviděla obrovského skřeta.
Škubla jsem sebou a tím jsem se probrala.
,,Lásko." šeptal král za mnou.
Hladil mě po rameni. Otočila jsem se k němu a nechala jsem se jím obejmout. Za šeptání jeho dokonalé elfštiny jsem opět usnula.
