Pohled Thranduila
,,Co si zjistil!?" ptal jsem se ho nahlas.
Padl na kolena a bědoval. To bylo zlé. Vzal jsme ho za ramena a postavil jsem ho k mapě. Položil dlaň na mapu.
,,Tady." konečně promluvil. ,,Všude." ukazoval. ,,Armády zla."
,,Kolik jich je? Více než nás?" ptal jsem se.
Byl jsem opřen o stůl. Sledoval jsem jeho ruku ukazující místa výskytu armády. Byli v houfu.
,,Díky bohu, že ne ale jsou statní, pane." podíval se mi do očí.
Vydechl jsem srdce. Moje nervy byly k prasknutí. Pomalu jsem se narovnal a kývl jsem hlavou.
,,Ať se o tebe královsky postarají." rozkazal jsem.
,,Bůh žehnej Vám i Vaší rodině." děkoval mi.
,,Po obědě chci mluvit se svým rádcem." podíval jsem se na vojáka, který mě sem dovedl.
Kývl na souhlas a já odešel. Přemýšlel jsem a nesledoval jsem, kam jdu. Po chvíli jsem se u brany do zahrad zastavil. Slunce svítilo ostře ale vítr byl hladný.
,,Kde je královna?" ptal jsem se komorné.
,,V zahradách, králi." odpověděla mi s úsměvem.
Kéž bych neměl žádné starosti. Mohl bych se taky usmívat a milovat se se svou ženou. Takové časy byli na nějakou dobu pryč.
,, Ať ji řeknou, že s ní chci poobědvat." otočil jsem na stráž.
Kývl a šel ji najít. Chtěl jsem s ní být. Celý den pak budu do noci plánovat útok na armádu skřetů.
,,Ať nachystají oběd pro mne a Almwen." otočil jsem se na komornou.
,,A hosté budou jíst kdy?" ptala se uataraně.
,,Až po nás. Nechci aby nás někdo rušil. Ani povolaní. Vše bude nachystáno." díval jsem se ji z příma do očí.
Bála se, že mě naštvala. Divoce kývala. Chtěla mi říct, že mě chápe. Její oči ji tikali po mém obličeji. Nechtěl jsem ji zbytečně děsit. Šel jsem chodbou dál.
Pohled Almwen
Vešla jsem do jídelny. Všechno bylo nachystáno. Thranduil stál u stolu a už mě s ledovým pohledem do prázdna. Když si mě všiml, daroval mi falešný úsměv. Byla jsem nervozní. Co si s mým strýcem udělali? Co si řekli?
Dvakrát tleskl a všichni odešli a zavřeli při odchodu dveře. Tak teď jsem byla ještě více neklidnější.
Pomalu jsme si sedla. Thranduil mě napodobil. Pomalu jsem začala jíst. Asi dvacet minut byl klid.
,,Dnes na tebe ani na svého syna moc čas. A chci, aby si věděla, že mě to vážně mrzet." díval se mi do očí.
,,Co se stalo?" ptala jsem se.
,,Máme menší problémi se skřety." tvářil se jako by nic.
