Pohled Almwen
Seděla jsem na verandě. Slunícko krásně svítilo, ikdyž voukalo. Legolas si hrál v kolébce vedle mě. Smál se. Byl šťastný. Nic ho netížilo. Ne tak jako mě. Thranduil byl s Haüzeurem v knihovně. O něčem se bavili. Chtěl s ním být sám. Měla jsem z toho vrásky. Nevěděla jsem o čem se spolu dohadovali. Moje matka byla u sebe. Něco si tam četla. Nijak mi to nevadilo, že nevím co.
,,Má paní." dotkla se mého ramene moje hlavní služebná.
Probudila jsem se ze svého tranzu. Trochu jsem se jí lekla a škubla jsem sebou.
,,Jste v pořádku?" bála se o mne.
Jen jsem se usmála a kývla na souhlas. Znovu jsem se zadívala do dálky. Do králo ských zahrad. Byly nádherné. Měly své kouzlo. V každém kousku zahrady bylo něco jiného. V jednom místě kvetly bílé velké růže. Rostly mezi pískovych a štěrkových cestiček. V dalším koutku byly fontány s bidýlky. S bílími bidýlky na které sedali vrabci. A v dalším zase byl rybníček. Byl veliký. Okolo rostly luční květy. V rybníku byly i rybky. A to nebylo daleko vše. Měli jsme i altánek a cesty mostů pod kterými tekl potůček. Ale najradší jsem měla lesík plazivých květů. Na dřevěných konstrukcích tam rostly plazivé květy, které tvořili bludiště.
Z rozímání mě probudila jemné pšiknutí. To byl Legolas. Zvedla jaem se a šla jsem k němu. Nahla jsem se a vzala jsem ho do náruče. Asi mu byla zima. Měla jsem strach aby nebyl nebyl nemovný.
,,Mám ho vzít dovnitř, má paní?" natahovala k něma ruce jeho chůva.
Jen jsem kývl. Vzala mi ho z ruk. Pomalu se mi ztratili z očí.
Dala jsem si z cesty můj plašťa šla jsem se projít po zahradách. Vlasy mi jemně klouzali po vzduchu. Měla jsem je rozpuštěné.
Šla jsem přes mostky. Štěrk mi pod botama praskal a hrastil. A pak už nebylo slyšet nic. Bylo to příjmné. Jen příroda. Prosla jsem kolem růží. Stáli u nich zahradníci. Mohlo být něco málo k objedu.
,,Krásné poledne, vaše vísosti." zněli zborově.
Musela jsem se usmát. Poklonili se mi a čekali, jakou mám náladu.
,,Vám také." usmála jsem se na ně a oni mi úsměv opětovali.
Šla jsem dál. A pak jsem se dostala k bidýlkům. Všude poletovaly malí a barevní ptáčci. Z bílích moxíků jsem vytáhla zrní a dala jsem ho do bidýlek. Bylo až k neuvěření jak zvířata věřila elfům.
,,Má paní?" ozvalo se za mnou.
Stál tam mladík ve zlaté zbroji. Přilbu měl v ruce pod paží. Poklonil se mi a čekal na povolení mluvit. Kývla jsem a on udělal krok ke mě.
,,Král Thranduil si s vámi žáda poobědvat." předal mi zprávu.
,,Už skončil s Haüzeurem?" usmála jsem se.
Kývl a já šla s ním.
