Queen of dark or my wife?

XV.

(Byl jsem tak fascinovaný, že jsem si neuvědomil Azelovu blízkost. Než jsem se nadál, tak jsem byl u stěny. Jen jsem se stačil na něj nechápavě podívat. On mě políbil! To ne! To ne! problesklo mi hlavou. Snažil jsem se ho odstrčit, ale byl moc silný. Líbal mě. A nepřestával, ani když jsem se snažil vyprostit z jeho pevného stisku.

Najednou jsem jeho sevření, ani rty necítil. Když jsem se zmateně podíval, viděl jsem, jak Oion praštil Azela. Oni dva, alfa samci, se potom začali prát. Oběma tekla ze rtů, obočí a kloubů na rukou krev. Jedině Azelovi tekla krev i z nosu. To ho zaměstnalo na tak dlouho, že si ani nevšiml, jak mě Oion táhne za ruku pryč. Raději jsem se ani na jednoho nepodíval. Nejen z toho, že jsem překvapen a ohromen, ale hlavně jsem nechtěl vidět Oionův výraz.)

Šel jsem poslušně s Oionem. Celou cestu kráčel naštvaně a ani jednou se na mě neotočil. Nevím, kam jsme měli namířeno, ale ani trochu se mi to nelíbilo. Z nádherných tapet a normálních chodeb se zrodila čirá děsivá hrůza. Vždycky jsem měl rád dřevěné obložení stěn, jenomže toto? To bylo něco naprosto jiného. Jejich barva připomínala temnotu propletenou krvavými potůčky. Ani nemyslím na to, jestli to je opravdu jen barva, anebo něco úplně jiného. Díky této změně bylo přesně vidět, kde nová budova přiléhá k té staré. Bylo to až nepříjemné. Jako když ze světla vejdete do tunelu, jenže zde není návratu. Nebo tak mi to alespoň připadá. Je pravda, že z venku to vypadá jako vila, ale teď to spíš vypadá, že jsou to dvě vily připojené k sobě. Jak zvláštní. 

Najednou mě pustil a zmizel. Vykřikl jsem. Otáčel jsem se kolem dokola a volal Oionovo jméno. Mým společníkem bylo jen ticho. Chtěl jsem jít zpět cestou, kterou jsme přišli, jenže ta už tam nebyla. Zmizela. Nahradily ji dveře. Divné. Tak se vydávám dál. Děsivou chodbou směrem neurčitým. Nelze ho určit, protože vše vypadá naprosto stejně. Aby toho nebylo málo, tak mi přišlo, že jsem se ztratil. Proto jsem zastavil a zaposlouchal se. Nic. To ticho mi drásalo uši na miniaturní kousíčky. Musel jsem to tedy ignorovat, bylo to těžké. Rozhodl jsem se otevřít dveře po mé pravici, jestli tam nebude něco, co by mi pomohlo. Normálně bych nevešel do místnosti, kterou neznám. Prostě bych jen nakoukl dovnitř. Jenomže mě to tam táhlo, což byl velmi špatný nápad. Aktuálně se nacházím v  temnotě s několika dveřmi. Tmavé až černé dřevo se na mě dívalo ze všech možných stran a něco šeptalo. Určitě mě chtělo sníst. Byl jsem si tím jistý.

Zdravíčko, jsem zpět. Trvalo mi to sice dlouho, ale přesto se budu snažit psát dál. Doufám, že jste to se mnou, Oionem a Mikou nevzdali. To by byla škoda!                                                                        Každopádně jsem ráda zpět. Těšte se na další díl. 

Vaše Taiga 🐯