Queen of dark or my wife?

XVI.

Temnota mě obklopovala ze všech stran. Nevěděl jsem, co dělat a tak jsem raději zavřel oči a snažil se nesoustředit na dveře, které se snažily nahnat mi strach. Ano, jsem zbabělec, přesto musím vytrvat. ,,Už mě to tu nebaví!" zakřičel jsem z plných plic a rozběhl se k nejbližším dveřím. Jejich rádoby úsměv se mi hnus a děsil mě. Dveře snad nemají úsměv, ne? Když jsem chtěl chytit za kliku, zmizely. Prostě se sami od sebe vypařily a zanechaly za sebou jen další šumivou temnotu. 

Bloudím tady asi přes nekonečně mnoho hodin. Jsem si na sto procent jistý, že venku musely uběhnout minimálně dva týdny, protože tady mi to přijde jako věčnost. Zkouším všechny dveře, které se přede mnou objeví, ale žádné z nich nejdou otevřít, anebo prostě znovu zmizí. To ticho mě to pomalu, ale jistě zabíjí. Mám hlad a proklínám Oiona. Tak moc ho nenávidím. Až ho najdu, tak ho snad zaškrtím. Po nekonečném chození, které mě zničilo, jak fyzicky tak psychicky, jsem došel k posledním dveřím, které zde zbyly. Prohledal jsem to tady křížem krážem a nenašel jiné. Tyto jsou poslední a snad vedou k východu. Jinak se tady snad zblázním. Vzal jsem tedy za kliku a šel za světlem.

Jestli se mě ptáte, zda-li jsem se konečně dostal z toho bludiště. Tak odpověď zní: Ne, nedostal. Sakra. Vešel jsem do osvětlené zahrádky v obrovském skleníku. Původně jsem si myslel, že se má maličkost objevila v džungli, místo toho to byla pouze tropická zahrada. Tedy na začátku, kde jsem se objevil, to bylo tak strašně zarostlé, že jsem se tím musel prodrat. Musel jsem použít i zuby, abych se z těch cuchanců rostlin dostal. Moc velká dobrota to nebyla. To vám povím. Později to začalo být volnější a udržovanější. Zrovna teď stojím u velkého stromu. Řekl bych, že to bude sakura, přestože její květy jsou modrobílé, nikoliv růžovoučké. Přesto  vypadá krásně, ale proč je zrovna tady, to netuším. Venku by jí bylo lépe. 

Nechám kochání se a vyrazím dál. Postupně míjím všechny druhy známé i neznámé flory. Od sedmikrásek až po kokosovník. Udivuje mě kolik rostlinek stále neznám. Například jedna z květin, vypadala jako růže. Se náhle změnila v keřík, s křičícími květinami, když se k jejímu teritoriu (?) přiblížila jiná květina nebo zvíře. Křičela a proháněla ho na svých kořenových nožičkách, tak dlouho než nepřítel zmizel. Raději jsem rychle odešel než by si došla i pro mě. To byla asi ta nejnevinnější kytka, na kterou jsem tady narazil. Buď se navzájem děsily, požíraly se, anebo se prostě ve skupinkách vydávaly na průzkum svého území. Dobře, beru to zpět. Je to horší než džungle. Tam by mě  alespoň nechtěla sežrat velká lilie připomínající rozzlobenou dogu. Kdyby k tomu uměla i štěkat tak bych si nadělal do kalhot mnohem víc.

 Utekl jsem jí, díky bohu. Naštěstí mě donutila běžet tak dlouho, až jsem se dostal do mírumilovnější části zahrady. Tedy doufal jsem v to. Tady člověk nikdy neví. Zde byla jen tráva a jediný strom s bílými květy. Byl přímo majestátní. Věděl jsem, že bych se k němu neměl přibližovat. Ovšem zvědavost mi nedala. Řídil jsem se jedním příslovím. Kdo se bojí nesmí do lesa a tak jsem šel. Po několika krocích začala tráva zářit, nevěnoval jsem tomu pozornost. Když jsem stanul před stromem, na okamžik se zadržel, prohlížel si tu nevídanou strukturu kůry a až pak se ho dotkl. Okolí mé položené dlaně se rozzářilo namodralým světlem, cítil jsem nevídanou sílu. O pár úderů srdce jsem cítil úplně něco jiného, jak padám do další temnoty. ,,Znovu už neeeee!"

Omlouvám se za mou dlouhou neaktivitu. Poslední dobou toho mám moc a díky tomu není moc nálada na psaní. Moc děkuji čtenářům, kteří to stále nevzdali s příběhem Mika a Oiona. Moc vám za to děkuji.

S pozdravem Taiga 🐯